Když malé děti zlobí, namlouváme jim, že si pro ně přijde strašidlo. Velké děti už prý na tato strašidla nevěří. Ale přiznejme si, je tomu tak vždy? Někteří z nás si podvědomě stále připouštějí možnost bytí „strašidel“.
A ani u obyvatel Chrudimi tomu není jinak. Z městských stavení byl zvlášť zlopověstný jeden dům v Široké ulici (dnes obchodní dům Mája). Vypráví se o krvavé postavě na chodbě, o ohnivých hlavách zírajících ze sklepa nahoru, o příšerách, které se honily po pokojích. Obzvláště překvapen byl kdysi cizí návštěvník domu, který večer ve vstupu, prý při návratu z hostince, narazil na rakev, kolem níž stály ve dvou řadách hořící svíce. Domníval se, že v domě někdo zemřel a byl pak velice překvapen, když zjistil, že nahoře se koná domácí ples a rakev že je jen mámením pekla.
Také ulice před domem byla občas dějištěm strašidelných dějů: zastavil tam prý kočár, na jehož kozlíku seděl ohromný kozel ohnivého jazyka a z kočáru do domu zamířili dva pekelníci.
Ve druhé polovině 19. století zde byla ubytována kočovná divadelní společnost Pavla Švandy ze Semčic. Na pobyt zde vzpomínali s hrůzou, noci bývaly hrozné. Jednou je probudila střelná rána, jindy bylo slyšet tajemné zvuky, jindy zase pobíhání po zemi. Když je jednou opět probudila střelná rána, uviděli v měsíčním světle sedět ženu zahalenou bílým závojem. To už dále herecká rodina nebyla ochotna snášet a hned druhý den se vystěhovala.
