Chrudimka.cz - kulturní a informační portál pro východní Čechy

Úterý 12. prosince 2017
Velikost písma
  • Zvětšit písmo
  • Výchozí písmo
  • Zmenšit písmo
Banner
Facebook Chrudimka Google+ Chrudimka Twitter Chrudimka
Titulka Volný čas Ostatní Do temnoty a znovu na slunce - rozhovor s Pavlem Stehlíkem

Do temnoty a znovu na slunce - rozhovor s Pavlem Stehlíkem

Email Tisk

Do temnoty - zpověď českého vojáka v AfghanistánuUnavené nohy ztěžka dopadají jedna po druhé do hlíny na cestě, jejíž prach se nedbale usazuje na botách. Trup a končetiny, schované v útrobách maskovací uniformy, se nestíhají chladit prostřednictvím drobných krůpějí a trpělivě snáší, jak se jednotlivé perličky potu neúnavně sbíhají v úzké pramínky, využívající snad každou křivku lidské schránky k tomu, aby se skrze ni mohly řinout a znepříjemňovat už tak obtížné podmínky. Sluneční paprsky bez slitování pálí svými žahavými chapadly do zátylku, výstroj a přilba se pasivně zabydlely na těle a nechávají se nosit. Každý krok je tak těžší. Ale nedá se nic dělat, jít dál a nepolevit v tempu se musí…

Třebaže se vám to jeví tvrdé, mezi námi se pohybují lidé, kteří podobnou stezku zdolávají z různých životních úhlů pohledu. Ať už se po ní vydali z vlastní vůle, například službou v armádě, nebo se tam ocitli nedobrovolně vlivem nepřízně osudu, jakou je třeba nemoc, mají jedno společné: touhu zvítězit. Praporčík Pavel Stehlík, veterán z Afghánistánu, měl ve svém mladém věku možnost poznat obojí. Překážky na svojí cestě se mu podařilo zdolat a v roce 2014 vydal knihu „Do temnoty“. Ta může sloužit jako inspirace všem, kteří svůj zápas právě svádí.

Knihu a získané zkušenosti nám Pavel Stehlík představí v následujícím rozhovoru.

 

Jste znám jako autor knihy „Do temnoty“. Co bylo spouštěcím momentem, který byl příčinou rozhodnutíDo temnoty - zpověď českého vojáka v Afghanistánu takovou knihu napsat?
Dostal jsem nabídku od Albatros Media nakladatelství CPress. Všimli si povídky, která vyšla v časopisu Reflex, kam se dostala skrze malou povídku. Tu jsem jako prvotinu poslal do jedné literární soutěže do Jindřichova Hradce. Obdržel jsem za ni zvláštní cenu poroty. Díky tomu, že povídku vydal časopis Reflex, se do redakce začali ozývat nakladatelé, kteří na mě chtěli kontakt, protože se jim povídka líbila. Příběh se sám o sobě ujal a já jsem postupně dostával nabídky, jestli bych nechtěl napsat knihu.

Ozvalo se vám tedy více nakladatelů. Co ovlivnilo váš výběr?
Oslovila mě osobnost redaktora jako taková. Člověk už vlastně z emailů pozná, jak s ním ostatní komunikují, s kým je na jedné vlně a s kým ne. S Tomášem Krejčiříkem jsme si sedli už od začátku.

Kniha je zvláštní svým jazykem, nespisovnými tvary či slangovými výrazy. Proč jste se k takovému stylu psaní uchýlil?
Už od malička jsem hodně velký čtenář. V dětství mě zajímaly knihy, kde se objevoval hrdina, postupem času jsem vyhledával knihy pamětníků, kteří tak zpracovávali své zážitky. Vždycky jsem si říkal, že člověk, který má možnost napsat knihu, má ve svých rukou svěřenou velikánkou moc a může si knihu neuvěřitelným způsobem „vybrousit“ k obrazu svému. Je to úžasný prostředek, jak tam vložit kus sebe. Když píšete knihu, klidně se oprostíte od všeho. I od toho, co se vám nedaří v běžném životě, kde pořád musíte brát na něco ohledy. Samozřejmě záleží, jaké dostane mantinely. Já jsem je dostal poměrně široké, což mi vyhovovalo, ta volnost a svoboda. Nemám rád, když jsem něčím omezován. Byť pracuju v armádě, hůř se podvoluju autoritě, kterou já sám nechápu a neuznávám přirozeně sám od sebe.

Takže hovorové výrazy jste použil, abyste čtenáře vtáhl do děje, aby on více cítil realitu?
Přesně tak. Představil jsem si toho čtenáře, snažil jsem se být tím čtenářem a říkal jsem si: „Teď tady bude nějaká kniha. A jaká by se mi líbila? Jakou já bych chtěl číst?“ Ačkoli jsem psal knihu pro čtenáře, pracoval jsem, jako kdybych ji vytvářel sám pro sebe. Jak je kniha napsaná, tak se mi líbí. Každá věta, každý odstavec má svůj smysl. Je promyšlená a dal jsem si s ní velikou práci. Řada autorů vám řekne, že knihu za vás nikdo nenapíše, že se musí „vysedět“. Přesně takovým způsobem jsem to také udělal. Ten jazyk jsem záměrně zvolil proto, abych dokázal potencionálního čtenáře chytit za srdce a nepustit ho. Zejména jsem si říkal, proč být stejný jako ostatní, kteří píší podobné knihy. Podíváte-li se na válečné veterány, kteří se rozhodli vytvořit knihu, zjistíte, že nepracují sami. Většinou mají k dispozici nějakého odborníka, který v podstatě píše podle jejich vyprávění. Já jsem chtěl být jiný a přál jsem si, aby se o knize hovořilo jako o něčem, co se odlišuje od tohoto průměru.

Tvorba knihy byla pro vás prý i jistou terapií. Byla tato terapie také jediným jejím smyslem?
Ne, jistě ne. V podstatě ke mně kniha přišla sama. Kdyby se tak nestalo, hledal bych jiný způsob, jak v sobě utřídit myšlenky, otevřít staré rány, všechno si v sobě urovnat a zrekapitulovat, abych se opět mohl posunout ve svém životě dál.

Změnilo se něco vydáním vaší knihy tak, že byste byl schopen rozdělit svůj život na období před jejím vznikem a po něm?
Svůj život dělím zásadně na to, co se odehrálo před Afghánistánem a na to, co bylo po něm. Misi v Afghánistánu mám samozřejmě spojenou s nemocí, která následovala. Dalo by se říci, že knihou se začala psát novodobá kapitola mého úspěšnějšího života. V roce, kdy vyšla, se mi neuvěřitelně dařilo. Povedlo se mi složit přijímací zkoušky na vysokou školu, povedla se kniha a různé další soukromé záležitosti.

S jakým ohlasem jste se po vydání knihy setkal?
Čtenáři se mi ozývají hodně. Píší mi na facebookový profil knihy nebo si mě najdou na soukromém profilu. Na každou zprávu vždy odpovím. Moc mě těší, když lidé posílají fotky s knihou, když mi píšou své reakce nebo když mi sdělují, že jim to pomohlo, inspirovalo je to k něčemu. Ozývají se mi přítelkyně a manželky vojáků, děkují mi za to, že jsem jim umožnil nahlédnout pod pokličku, kterou jim doma jejich chlapi nenadzdvihovali. Chodí mi také zprávy od lidí, kteří mají zdravotní problém a jsou právě ve fázi, kdy tu svoji bitvu bojují. Sdělují mi, že jsem je inspiroval a mají chuť do boje, když vidí nějaký pozitivní příklad.

Shledal jste se i s nějakou negativní kritikou? Pokud ano, jak jste reagoval?
Shledal, ale velmi málo. Mně je to svým způsobem jedno. Je to prostě moje kniha a vypráví o mém životě. Tím, jak jsem knihu napsal, jsem předstoupil před veřejnost a hodně se tak odhalil, a tak si nikdo nemůže nárokovat právo soudit mě a můj život skrze tu knihu. Ačkoli si lidé knihu přečtou, nemohou o mně znát úplně vše. Některé z nich to však svádí k tomu, že nad druhým můžou vynášet soudy, přičemž nejsou připraveni na to, že by někdo mohl soudit je.

Do temnoty - zpověď českého vojáka v AfghanistánuČtenář s vámi průběžně prochází různými etapami vašeho života od prvotní motivace sloužit v armádě přes obtížný výcvik a účast na zahraniční misi až po boj s vážnou diagnózou a následnou rekonvalescenci. Je to vlastně cesta kusem života od postupného vzestupu ke strmému pádu a pomalému odražení se ode dna. Při četbě ve mně tato pouť nezanechala stopy pesimismu. Naopak jsem nabyla dojmu, že každá zkušenost, ať je jakákoli, má nějaký smysl. Co může člověka naučit výcvik a mise v oblasti jeho duševního posunu? Jak se potom může dívat na život a srovnávat ho?
Díky tomu, co jsem absolvoval před tou nemocí, jsem poznal sám sebe. Bylo to poznání nejen v oblasti fyzické, ale i psychické síly. Vojáci pracují s motivací, vůlí a charakterem. Záleží i na tom, jací jsou „rváči“, to znamená, jestli se vzdají nebo ne. Já jsem to nevzdal. Myslím si, že jsem to v sobě měl už od mala, když jsem se začal věnovat sportu. Byl jsem zvyklý vůlí překlenout překážky. Ne vždy ale vůle byla bezedná. Ona bezedná není, ale člověku velice pomáhá nejbližší okolí, které mu dodává energii a on má pak z čeho brát. Má nějakou vizi, nějakou naději. Vůle a naděje jsou velmi důležité.

Je člověk vděčnější za to, co má, když se vrátí zpátky ke svému běžnému životu a má možnost to porovnat?
Každopádně ano. Nevydrží to ale tak dlouho, jak by si člověk myslel. Řeknete si třeba, že se nebudete rozčilovat, ale někdy se třeba zapomenete. To je normální.

Co vás naopak naučil boj s nemocí? Našel jste si v něm i nějaký vyšší smysl a myslíte si, že si člověk potom umí považovat věcí, které se mu dříve jevily jako samozřejmé, trvale nebo také rychle zapomíná?
Mě ta nemoc neuvěřitelným způsobem zastavila. Nejdřív mi zavřela a pak mi otevřela oči a snažím se vychutnávat si život. Ne vždycky se mi to daří tak, jak bych chtěl. Působí na mě dost stresových faktorů z okolí, jako je práce nebo škola, ale faktem zůstává, že v nějaké těžké chvíli si vzpomenu, jak jsem na tom byl špatně. Musím říct, že to je taková moje kotva, která mi pomáhá. Poslouchám své tělo, snažím se odpočívat, i když to vždy není podle mých představ. Kdybych byl bohatý a mohl se plnohodnotně věnovat rekonvalescenci a duševnímu rozvoji, bylo by to fajn, ale musím chodit do práce a plnit další povinnosti.

I přesto, že vaše setkání s nemocí bylo tvrdé, vyšel jste z ní jako bohatý člověk, čímž nemám na mysli bohatství materiální, ale nabytí zkušeností, jež můžete využít v jiných oblastech života…
V podstatě každodenně. Souvisí to s tím, jaké stopy nemoc na člověku zanechá. Buď to obrátíte v dobré, nebo v to špatné. V tom dobrém případě třeba napíšu knihu a budu se snažit také dělat něco pro ostatní. Konkrétně jsem se učil víc vnímat svoje okolí. Na druhou stranu je také dobré myslet i na sebe.

Objevil jste v sobě nebo ve svém okolí něco nového, o čem jste nevěděl, že existuje, ať už se to týká oblasti psaní knihy, působení v armádě nebo zápasu s nemocí či následné rekonvalescence?
Potvrdilo se mi, že pud sebezáchovy, který člověk má, je neuvěřitelným nástrojem k tomu, jak se překlenout přes těžké překážky. Poznal jsem také svoje slabosti, o nichž teď vím. Vím, že byť je člověk velmi silný, je i velmi slabý a zranitelný. Myslím, že je dobře, že jsem své slabosti poznal.

Když přišlo pro vás to těžké období, napadly vás někdy myšlenky beznaděje, že dál už to nezvládnete, že to nebude nikdy v pořádku?
Pokud nebudu brát v potaz scénu z knihy, kde popisuju, jak jsem blouznil na JIPce a volal mámu, protože jsem myslel, že uhodila moje poslední hodina, neexistovalo pro mě připustit si myšlenku, že se z toho nedostanu. Nevím, jestli jsem si neuvědomoval, jaké mohou být důsledky. Prostě jsem si říkal: „Ne, já se uzdravím!“ A to jsem bral automaticky.

To je hodně silná motivace…
Vzpomínám si, jak jsem si během rehabilitace na Slapech při chůzi na běžícím pásu představoval, že mám na sobě vojenskou výstroj a jdu se zbraní po kopci v Afghánistánu. Abych utekl z reality, hodně jsem si v tomto období začal číst knihy žánru fantasy a sci-fi kvůli příběhům, kde figuruje hrdina, co prochází obtížnými situacemi a většinou se z nich dostane, což mi vydrželo do teď. Takhle třeba relaxuju.

Jistě z vás během výcviku a práce v armádě chtěli dostat maximum. Naučil jste se, například díkyDo temnoty - zpověď českého vojáka v Afghanistánu rekonvalescenci, kdy jste začínal opět od nuly, víc respektovat svoje hranice?
Najednou tady byly limity, o nichž jsem věděl, že budu muset začít dodržovat. Nicméně postupem doby jsem tyto limity hodně posunul a posouvám je dál. Například při dnešním výcviku lezení u Karlových Varů jsem slaňoval, šli jsme ferraty, lezl jsem po skalách. Tyto limity mě dostávají dál. Ostatní to třeba neví, ale já mám velikou radost, když zvládnu tohle. Musel jsem se naučit nepřemýšlet nad tím, že je tady něco, co už nemůžu dělat a utápět se v tom, ale že musím svůj život brát z pohledu, co ještě můžu dělat. Protože jsem věděl, že už nebudu moct jezdit na horském kole jako dřív, koupil jsem si pohorky a vyrazil jsem na výlet do kopců. Snažím se vždycky nalézt něco, co mohu. A to je důležité. Samozřejmě mě to někdy přepadne a štve mě to, když mám slabou chvilku. Zvlášť pro chlapa je někdy těžké přiznat si, že už něco nemůžu dělat úplně sám, že jsem odkázaný na pomoc, ale je to o kompromisu.

Jak jste se naučil pracovat se strachem?
Když má člověk strach, musí ho využít ve svůj prospěch. Nesmí dovolit, aby ho cokoli ochromilo, ať už je to strach z nepřítele nebo z nemoci.

Máte v plánu pokračovat v psaní knih?
Chtěl bych. Vím, že tam něco v budoucnu je, ale uvidíme, jak to dopadne. Minimálně rok ještě budu studovat dvě školy, což jsou náročné věci. Nejdřív potřebuju zvládnout tohle a pak můžu uvažovat o nějakém dalším psaní. Konkrétně jsme se domluvili se slovesným režisérem z Českého rozhlasu, že budu psát scénář, jelikož o mně chtějí vytvořit doku drama.

Dovedl jste si představit, že se k tomuhle někdy dostanete?
To, že jsem dobře psal, už viděla moje profesorka na gymnáziu. Ale jak by mě tenkrát napadlo, že by něco podobného mohlo přijít? Já jsem hlavně hrozně rád, že vím, jak je život křehký a že tu po mně něco zůstane. Beru to jako takový svůj otisk.

Všichni si šlapeme životem vlastní cestu. Převážně si ji zvolíme sami a bereme ji prostě se vším, co nás může potkat. Někdy nám při zdolávání překážek okolnosti naše kroky ještě navíc komplikují, jindy procházíme růžovou zahradou. Ať už se nacházíte na jakémkoli úseku své cesty, dívejte se na ni jako na celek, jako celek si ji užijte a snažte se získat z ní to nejcennější. Pavlu Stehlíkovi děkujeme za ochotu a čas, věnované našemu rozhovoru, a přejeme mu, aby jeho cesta sestávala z takových úseků, po nichž sám nejvíc touží.

Aktualizováno ( středa, 26 srpen 2015 19:38 )  
Banner
Banner

Probíhající soutěže

SOUTĚŽ o sakra pálivé CHILLI dobroty

SOUTĚŽ o knihu U2 - minulost, přítomnost, budoucnost

SOUTĚŽ o rodinnou hru DAWAK

SOUTĚŽ o pivo SMOKED IRON z nitra Železných hor

SOUTĚŽ o karetní hru RED 7

SOUTĚŽ o turistického průvodce - THAJSKO z řady Rough Guides

SOUTĚŽ o tři knihy Františka KOTLETY

SOUTĚŽ o kooperativní deskovou hru ZOMBICIDE - Černý mor

SOUTĚŽ o knihu ČARODĚJNICE: Salem, 1692

SOUTĚŽ o autorské výrobky z dílny Lucie Ernestové - DUHOVÁ KOČKA

... a mnoho dalších zde 

Reklama

Banner

Reklama

Banner