Já, matka – Pes v domácnosti
Máme psa. Jmenuje se Megan Fox (to vymyslel přítel, ach ta platonickááá láska). Má 4 roky a členem rodiny je od svého narození. Bezdomovci udávali štěňata za peníze na čůčo (pro ty, co neví, co to je, tak krabicové víno) a já tam tu kuličku chlupatou nechat nemohla. Takže je naše!
Kříženec labradora s něčím, těžko pojmenovatelným, ale svou povahou je úžasná, i když někdy si dokáže dupnout a pořádně zavrčet, když se ji něco nelíbí. Jakmile se narodil malý, měla jsem strach, jaká bude, zda bude žárlit, protože do té doby to bylo mé miminko a teď musela ustoupit na „druhou“ kolej. Snažím se s ní mazlit a chovat se k ní stejně jako před narozením Jiříčka, ale ne vždy to jde. Když jsem přijela s malým z porodnice, vítala mě a Jiříčka se bála. Ovšem přijala jej naprosto luxusně.
Už jsem psala kdysi v nějakém článku, jak místo krmení Meganky klobáskou, dávám tu klobásku malému… Jak dělám věci a kolikrát nepřemýšlím… Taková ta automatika a potom se jen směju své blbosti. Včera jsem malého nechala plazit se po zemi a odskočila si na záchod. Nebojím se jej nechávat „bez dozoru“, protože Megan chodí všude se mnou (to se nezměnilo). Sedí přede mnou na záchodě, čeká, až vykonám potřebu a vracíme se do pokoje za malým. Ten byl zrovna v rauši a točil se po břichu kolem vlastní osy. Megan jej chtěla pusinkovat a jak se točila za jeho ručičkou, malý se pořád čím dál tím víc točil za jejím ocasem a nakonec z toho byla pěkná hra na honěnou. Bavila jsem se s nima tak dobrých deset minut. Bavilo je to. Potom z ničeho nic začal Jiříček mrčet, zvedla jsem jej, položila si jeho hlavu na své rameno a on usnul!
Doufám, že jak poroste, bude mít s Megan pořád takový kamarádský vztah a budou to kamarádi na život a na smrt. Protože ti psí přátelé jsou upřímní a nikdy neublíží…
Pozdravte všechny své chlupaté mazlíčky a zase příště…
