Flook – návrat po 14 letech

12. listopadu 2019 – Rock Café Praha

Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy.

Návrat kultovní anglo-irské skupiny Flook po čtrnácti letech má doslova nádech senzace. Vynikající album Ancora stíhané oslavnými recenzemi, bylo bez dlouhých řečí v prestižní anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominováno na nahrávku roku 2019 a kvartet na svých bouřlivých koncertech znovu potvrzuje dávné upozornění magazínu fRoots: „Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete.”

Návrat v takovém stylu nebude pro fanoušky Flook asi žádné překvapení, natolik jedinečná skupina předhonila kdysi dobu, nicméně i ti nejvěrnější začali v uplynulých letech spíš vzpomínat než předpokládat, že ji ještě někdy spatří, či uslyší z nahrávky. Nedoufali ani pamětníci explozivního pražského koncertu z roku 2005, kdy Flook lidem nadobro vymazali z hlavy poslední zbytky otravné new age keltománie.

Rozrazit dveře jakoby je zavřeli teprve včera, nebylo pro Flook přiliš složité. Jejich přetrvávající úspěch pramení ze zcela intuitivního napojení čtyř brilantních instrumentalistů s nezměrnou fantazií, kterým na sebe prostě stačí kývnout, začít hrát a neustále na sebe reagovat, důvěřovat si, mít nezpochybnitelnou víru v sebe navzájem.

„Dávám dobrý pozor jak se ostatní tváří, vnímám co si myslí a pokud spatřím záblesk zájmu, pak je vše v pořádku a začínám ztrácet zábrany,” vysvětlila Sarah Allen (flétny, akordeon). Spolu s Edem Boydem (kytara, bouzouki, klavír), Brianem Finneganem (tin whistle, flétna) a John Joe Kellym (bodhran) patří mezi nejvýraznější hráče irské a britské moderní tradiční scény. Sami za sebe i s jinými: Sarah mimo jiné dlouho hrála s The Waterboys, Ed je zároveň členem famózní skupiny Lúnasa, Brian vydává pozlacené sólové desky a John Joe zůstává tím, čím byl vždy: pravděpodobně nejlepším světovým hráčem na bodhrán. Jak říká Ed: „Kdo potřebuje bicí soupravu, když má Johna?”

V erbu mají Flook vášeň a dovednost. Nakládají s druhem horečné energie a ustavičně zdokonalovaným aranžérským citem pro komunikaci mezi nástroji a jejich vzájemné ovlivňování. I při pověstné pekelné rychlosti vnímáte u Flook požitkářské pohrávání si se silnými melodiemi, jejich intuici pro prchavou lyričnost, vracející se v mnoha ozvěnách. Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy. Irskou tradiční hudbu berou Flook jako neuzavřený prostor v němž s neúnavným důvtipem novátorsky mísí dávné dědictví s moderním rozhledem a přesahy do Bretaně, Středomoří nebo jazzu.

Flook určitě poznáte na první poslech: dvě flétny, navíc každá z jiného hudebního žánru, dávají skupině punc naprosté originality. „I learned classical flute and play silver flute mostly and the alto flute, so I don’t come from a trad background. I had stopped playing classical, I got into jazz and started re-improvising, and one way or another, I was lured into the trad scene. But I still wouldn’t call myself a trad musician. I’m a weird hybrid,”tvrdí o sobě Sarah.

Po celou dobu dvacetiletého příběhu, do kterého zpočátku patřil také flétnista Michael McGoldrick, připomíná kvartet žraloka – nadobro se zastavit, zemře. Ani během několikaleté hibernace, ukončené nesmlouvaným voláním fanoušků po návratu, Sarah & spol. nelenili: věnovali se vlastním projektům a přemýšlení o budoucnosti. Název nového alba Ancora z latiny překládáme jako kotvu; znamená ale také naději a nejvíc se podle Eda vztahuje k citátu Michelangela, který v sedmaosmdesáti letech prohlásil: ancora imparo, tedy stále se učím. Jak příznačné pro Flook! Vždyť jim stačilo jen pokračovat, navázat na předešlé úspěchy, jet na jistotu. Jenomže to by nebyli oni – kapela neustále čelící dalším výzvám. Většinu skladeb složila Sarah s Brianem, nerozpakovali se však vypůjčovat a inovativně se napojit na melodie současných hvězd: irského dudáka Jarlatha Hendersona nebo fenomenální houslistky Zoë Conway.

Na zdání, že Flook se dokážou pouze odpočítat a vyrazit do irského trance zapomeňte: nadále ohromují složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů vyšperkovanou hudbou, bez soucitu s tradicionalismem. Posloucháme sakra moderní ozvěnu tradic a věrohodně obhájenou nutnost nezastavit se – ano, jako ten žralok. Rozhodnutí sympatické všem exkluzivním hostům alba, kdy co jméno, to rána do stolu, s nutností a pro zdůraznění výjimečnosti alba některé z nich vypíchnout: Phil Cunningham (klavír), Amadou Diagne (perkuse), Philip Henry (lap steel guitar), Trevor Hutchinson (kontrabas), Matthias Loibner ( hurdy-gurdy), Patsy Reid ( cello,viola) nebo Mark Tucker (theremin).

I bez nich si ale koncert Flook nenechte ujít – byli byste sami proti sobě. A přišli o možnost zažít „čtyři skvělé hudebníky a čtyřnásobně skvělou hudbu”.

	úterý 12. listopadu 2019
	RockCafé Praha

www.earthmusic.eu

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.