Jak naučit děti milovat přírodu? Hajná Stanislava Šejblová našla překvapivě jednoduchý recept
Děti dnes tráví stále více času u obrazovek a stále méně času v přírodě. Přesto existují lidé, kteří se snaží tento trend změnit. Jednou z nich je hajná, autorka a milovnice přírody Stanislava Šejblová, která vytvořila knihy Abecedou za přírodou a Abecedou za přírodou 2. Tyto publikace propojují poznávání rostlin, živočichů a přírodních zákonitostí s hravou formou výuky, básničkami, příběhy, hádankami i tvořením z přírodních materiálů. Knihy jsou určeny nejen dětem, ale i rodičům, prarodičům a pedagogům, kteří chtějí v dětech probouzet vztah k přírodě.
Oslovili jsme proto jejich autorku Stanislavu Šejblovou a připravili několik otázek, které poodhalí nejen vznik obou knih, ale také její osobní vztah k přírodě a práci s dětmi.
Ale abych byla přesnější, nápad se zrodil někdy kolem roku 2002, když jsem nastoupila na lesnickou fakultu do Brna. Při škole jsem si udělala pedagogické minimum a ve svém prvním zaměstnání mě vyslali do školky, abych tam dětem zpestřila dopoledne. To mě natolik pohltilo, že jsem poté absolvovala kurz lesní pedagogiky. Najednou se mi propojilo učitelství s lesnictvím a věděla jsem, že tohle je cesta.
Zároveň jsem od dětství znala ilustrátorku Petru, kamarádku z vesnice, odkud pocházel můj tatínek. Věděla jsem, jak krásně umí malovat a tak jsem ji oslovila, zda by do toho se mnou šla. Ta myšlenka se jí moc líbila a začalo pomalé střádání podkladů do šuplíku.
Od nápadu ke knížce to bylo ovšem ještě daleko. Teprve když jsem se stala maminkou, ta touha vydat knihu se vrátila naplno. Začali jsme s Péťou oprašovat dlouho ležící poznámky. Pak jsem si přitáhla do života úžasnou grafičku Míšu, která dala celé tvorbě tempo – a z toho vznikl průvodce přírodou, který teď dělá radost více jak patnácti tisícům dětí.
2. Jste hajná a přírodu máte doslova jako součást svého každodenního života. Jak moc se vaše profesní zkušenosti promítly do obsahu knih?
Hajný je vlastně můj manžel – já jsem na hájovně ta, která dětem vypráví, co venku běhá a zpívá. Příroda je pro nás každodenní realita, ne výlet jednou za čas. Navíc děti navštěvují dvakrát týdně Lesní školu. Zkušenosti z programů s dětmi, radost ze skládání básní, láska k přírodě a tvoření, to vše se do knih promítlo přirozeně. Nejde o encyklopedické popisy, ale o živý vztah k přírodě, který jsem se snažila přenést na stránky. Myslím, že děti to cítí – a rodiče taky.
3. Oba díly obsahují nejen informace o rostlinách a zvířatech, ale také básničky, příběhy, hádanky a tvořivé aktivity. Jak vznikala tato pestrá mozaika nápadů?
Postupně a hodně organicky. Básničky píšu odjakživa, to je pro mě přirozený způsob vyjadřování. Témata příběhů přicházela během tvorby tak nějak samovolně. Aktivity a hádanky jsem zahrnula do knihy proto, aby nebyla jen ke čtení, ale aby se s ní dalo pracovat a hrát si. Chtěla jsem, aby každé dítě našlo svůj způsob, jak s knihou být – jedno si oblíbí básničky, druhé příběhy a třetí třeba tvoření.
4. Které písmeno nebo kapitola vám při psaní přinesly největší radost a proč?
Tohle je těžká otázka, protože ke každému písmenu mám nějaký vztah. Ale myslím, že největší radost mi dělala písmena, za kterými stojí zvířata nebo rostliny, které jsou trochu přehlížené – ne vlk nebo medvěd, ale třeba tesařík nebo ještěrka. Psát o nich tak, aby je děti začaly vnímat jako zajímavé, to byla pro mě velká výzva.
5. Setkala jste se po vydání knih s nějakou reakcí dětí nebo rodičů, která vás obzvlášť potěšila či dojala?Těch reakcí bylo hodně a upřímně, jsou to momenty, které mi dávají sílu a motivaci tvořit dál. Jednou mi maminka napsala, že její syn uměl za dva dny nazpaměť polovinu básniček. Jindy jedna babička popsala, jak vnučka každý večer žadoní, aby ji četla z té mé knížky, a jak spolu pak povídají o tom, co v lese viděly. To jsou zprávy, které člověka zvedají z pomyslného dna, když se zrovna nedaří.
6. Máte pocit, že dnešní děti ztrácejí kontakt s přírodou? A co podle vás mohou rodiče udělat pro to, aby si k ní našly cestu?
Ano, ten kontakt se ztrácí – ale nemyslím si, že je to vinou dětí ani rodičů. Prostě žijeme jinak než před třiceti lety. Jenže příroda děti fascinuje přirozeně, jakmile jim ji někdo ukáže. Nemusí to být velká výprava – stačí se zastavit u potoka a dívat se, co tam žije. Nebo si sednout na zahradě a naslouchat, kolik různých zvuků slyšíte. Rodiče nemusí být experti, stačí být zvědaví spolu s dětmi. A přesně k tomu mají knížky sloužit – jako průvodce pro rodiče, kteří chtějí, ale nevědí jak začít.
7. Kdybyste mohla dětem předat jediné poselství o přírodě, které by si měly nést po celý život, jaké by bylo?Příroda není místo, kam se jezdí. Je to domov, ze kterého jsme vyšli a do kterého se pořád vracíme. Každý strom, každý pták, každá louže po dešti – to není kulisa vašeho života, to jste vy sami. A čím dřív to pocítíte v těle, ne jen v hlavě, tím svobodněji budete žít.
Paní Stanislavě Šejblové děkujeme za čas věnovaný našemu rozhovoru i za její dlouhodobou snahu přibližovat dětem svět přírody srozumitelnou, hravou a inspirativní formou. V době, kdy je stále těžší odlákat nejmladší generaci od obrazovek, představují knihy Abecedou za přírodou cennou příležitost ukázat dětem, že nejkrásnější příběhy často čekají venku mezi stromy, květinami a zvířaty.
