Módní ikona

Vážení přátelé, jsou věci, kterým naprosto nerozumím. A je jich poměrně dost. Jednu z nich bezesporu představuje móda. Móda ve smyslu kultury ošacení.

Je mi jasné, že civilizovaný člověk se v našich zeměpisných šířkách nemůže obejít bez oděvu. Některým by dokonce mělo být zakázáno obnažovat jakoukoli část těla na veřejnosti s ohledem na psychické zdraví ostatních. Samozřejmě vím, že odhalování některých, řekněme choulostivých orgánů, případně manipulace s nimi, ať už sólo nebo v páru, před zraky veřejnosti už zakázána je. Ale protože jsem slušně vychovaný, měl jsem samozřejmě na mysli například křivé nohy nebo nechutné špeky. Shrňme tedy celou problematiku tak, že oblečení se prostě jeví jako nutnost.

Uvědomuji si, že oděv musí být nutně přizpůsoben účelu a společenské roli nositele. Rozhodně by v pracovní době vypadal dost divně, ba přímo nepatřičně třeba státní úředník v teplákách a ušance, stejně tak kopáč v dobře padnoucím saku a kravatě, pilot v kokpitu dopravního letadla v pyžamu nebo profesionální hokejista na ledové ploše v plavkách.

Oblečení taky musí být příjemné, vhodného tvaru a velikosti. Pochopte, že bujné poprsí nelze definitivně zkrotit malou podprsenkou a pivní mozol natrvalo spoutat krátkým páskem u kalhot. Nedýchat vydržíte jen chvilku. A co, proboha, potom?

Tohle všechno je mi jasné.

Ale kdo rozhoduje, co z vás udělá módní ikonu a co naprostého lůzra? Proč je jeden rok in nosit pruhy a hned ten další puntíky, zatímco štráfkované oblečení se mezitím ztratí v propadlišti dějin? Proč má člověk mít jeden rok minisukni a druhý rok maxisukni až pod kotníky? Ostatně, co se mě týká, sukni nenosím už ze zásady.

Takže, kdo je to ten módní pánbůh?

Já si to představuji takhle. Kdesi… V nějaké módní metropoli, Římu, Paříži, nebo v Ulánbátaru, co já vím, stojí obrovitánský palác. V průčelí má mohutný balkón a pod ním se tísní tisíce nedočkavých lidí, kteří čekají na konečný verdikt, na onu zásadní věštbu. A uvnitř, v rozlehlém sále, jehož konce nedohlédneš, sedí na zlatém trůně v mystickém vytržení módní guru, v koutku úst elektronickou marihuanovou cigaretu, oči obrácené v sloup. Hlasitě vzdychá do dusotu meditativní technohudby. Náhle prudce vstane a udělá teatrální gesto. Naprogramovaný rachot ustane jak mávnutím kouzelného proutku. Pomalu kráčí, navlečený do podivného pestrobarevného kostýmu, který nosí jen top módní návrháři a klauni v cirkuse, tvář zdobenou pěti centimetry make-upu a výrazem naprostého šílenství. Rozrazí dveře a vyjde na balkón. Davů se zmocní posvátné vytržení. Mocný módní bůh zkrotí divoké vášně rázným gestem ruky a do nastalého ticha pronese věštbu: ?Příští rok budete nosit tyrkysové spodní prádlo s kraječkou, děrované kravaty a kulichy s hranatou bambulí. Amen.” Pak se dav vydá drancovat obchody a krejčovské dílny.

Já jsem se vždycky snažil nevyčnívat, neupozorňovat na sebe. Tedy oblečením. Snažil jsem se být nenápadný, splynout s davem. Přesto jsem se málem stal módní ikonou, takřka proti své vůli. Nákup oblečení pro mě už od dětství byl hrůzným mučením, zkoušecí kabinka mi připomínala železnou pannu. Jakmile jsem si měl vyzkoušet více než dvoje kalhoty, zbaběle jsem opouštěl bojiště. Takže návštěva příslušného obchodu připomínala spíš spanilou jízdu husitů: rychlý útok a následný ústup s kořistí (někdy i bez ní). Takže když jsem tímto způsobem zakoupil levné a nenápadné rifle, byl jsem velmi spokojen. Pak jsem se v nich vydal na náměstí. Tam jsem se ovšem nějak zamyslel. Příliš zamyslel. Jistě to byla nějaká zásadní filozofická otázka. No a v nestřežené chvíli jsem spadl do jednoho z betonových truhlíků plného nádherných květů. Nepřežily to rostliny… A moje kalhoty. Přesně na koleni se mi udělala parádní díra. Rychle jsem vyskočil a rozhlédl se kolem, zda si mého zločinu vůči zeleni někdo nepovšiml. Byl klid. Nikdo nic nezaregistroval. Tak jsem se kulhaje sunul směr domov a rukou si zakrýval potupnou škubu na nohavici. Po cestě jsem však potkával spoustu velmi elegantních lidí s riflemi mnohem roztrhanějšími, než byly moje. Narovnal jsem se tedy a pokračoval krokem hodným přehlídkového mola. Pochopil jsem totiž vše: módní guru v Ulánbátaru stanovil, že díry v oblečení jsou in. Kdyby to tak věděli žebráci za třicetileté války! Inu, móda je móda.

Nutno dodat, že manželka mi ty roztrhané kalhoty okamžitě vyhodila. Je přeci rozdíl, vysvětlovala, když si kalhoty roztrhneš ty, a nebo ti je rozervou profesionálně. Prý bych se jako takový profesionální trhač riflí i uživil.

Nicméně, vážení přátelé, včera jsem si sundal botu a zjistil, že se mi ponožkou proklubal palec. Kdybych byl módním guru, vylezl bych na ten bájný balkon a pronesl bych k davům: ?Lidé, příští rok budete nosit děravé fusekle.” A byl by klid. Takhle jsem si ji jen nechal zašít.

Módní ikona

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.