Proč zrovna horror?

Někoho možná napadne otázka, jak někdo může číst v době koronavirové apokalypsy zrovna horror. A ne třeba poklidné Karafiátovy Broučky. No, to je špatný příklad, tam přeci všichni umřou.

Tak jinak. Nedávno jsem četl jeden komentář na nejmenované knižní databázi, kde dotyčný o horrorovém románu napsal: „Kniha se mi nelíbila, protože se nerad bojím.“ Co na to říct? Snad jen: „Tak horrory nečti, truhlíku!“

Ale tuhle hlášku trumfla jedna paní, která k recenzi hrůzostrašného filmu uvedla: „Horrory tvoří jen duševně nemocní lidé, kteří sami bojují sem tam s nějakým děsným strašidlem, jinak by si nevěděli rady. Jen se ptám: proč se člověk musí bát a proč se musí dívat na odporné záběry?“ S paní souhlasím, že pokud ji někdo nutí dívat se na odporné záběry (třeba z televizních zpráv) nebo i proti její vůli na horrory, je to nejspíš úchyl. A ona se sama nachází v horroru. Úplně si ji dovedu představit, jak sedí připoutaná k židli, v puse roubík, oční víčka vzepřená párátky, aby je nemohla zavřít…  Taky bych nepřežil sledování zfilmovaných románů Rosamundy Pilcher nebo Ingy Extröm, či jak se vlastně ta ženská jmenuje. Ale chápu, že jsou lidé, kterým se to líbí. A netvrdím, že jsou duševně nemocní. Paní by si měla uvědomit, že napínavé a strašidelné příběhy někomu přinášejí radost právě proto, že jsou takové, jaké jsou. A téměř nikdo z nich netouží ty hrůzy prožít. Stejně jako vášnivý čtenář detektivek se rozhodně nechce stát obětí zločinu. A kolikrát ani kriminalistou.  

Co se týká hrůz, neříkejte, že je ve výše uvedených detektivkách nenajdete. Číst román o krádežích šroubováků v dílně nebo spodního prádla z půdy by rozhodně nikoho nebavilo. Nalijme si čistého vína: jde hlavně o vraždy. A v které moderní detektivce a kriminálce jde jen o jednu? Nadto úplně tuctovou? Co kniha (a televizní seriál), to bizarnější sériové mordy. Jo, je pravda, že většina těchto děl skončí vyšetřením (a někdy) i odsouzením vraha. Ale čtenář horrorů se taky obvykle dozví, co hlavního hrdinu sežralo.

Jaké jsou tedy bonusy horrorů, které mohou přinést čtenáři, který si je (samozřejmě dobrovolně) vybere, ať už je doba jakákoliv?

Tak především je to napětí, adrenalin. Není to snad bezpečnější než adrenalinové sporty, sjíždění divokých řek, šplhání po skalách či bungeejumping? Co se vám může stát? Neznám člověka, kterého by ranilo při čtení horroru. Ovšem znám lidi, které ranilo při čtení novin nebo obsílky z úřadu.

Za druhé. Velká část horrorových postav dopadne špatně. Ne, že bychom jim to vždycky přáli, ale přiznejme se: nepotěší vědomí, že někdo je na tom mnohem hůř než my?  Nestyďte se, není živý, je to jen literární postava!

Když zjistíme, že může být mnohem hůř, začneme si snad víc vážit našeho klidu. Zjistíme, že většina běžných starostí jsou úplné prkotiny. Že musíme žít a musíme si užívat. Samozřejmě ne na úkor druhých: oni taky nechtějí prožívat horrory.

Horror je třeba brát jako určitou hyperbolu, nadsázku, koncentrace zla slouží nejen k tomu, abychom si odpočali, ale taky jako lupa. I zdánlivě malé zlo se někdy může projevit jako devastující. Jen se na něj stačí zadívat přes zvětšovací sklo. Proto na sebe dávejte pozor a chovejte se obezřetně. I to může horror naznačit.

Horror navíc není zcela jednolitý žánr: najdeme horrory fantastické, s nadpřirozenými prvky, nebo naopak zcela realistické, vycházející z každodennosti, některé jsou víceméně kriminálkami, jiné psychologickými romány, další patří alespoň jednou nohou do škatulky fantasy nebo sci-fi… A těch šuplíků je, jako u každé tvůrčí činnosti, nekonečně mnoho.

A když už jsme u horrorů: i vy, kteří nad nimi ohrnujete nos, byste si měli uvědomit, že některé už léta patří do povinné školní četby. A neříkejte, že jste nečetli Erbenovu Kytici nebo povídky Edgara Allana Poea. To bych si pak mohl myslet, že jste intelektuální barbaři.

A nyní pro pobavení několik ultrakrátkých horrorových textů, takzvaný horrorový prejt. Co věta, to černohumorný horror:

  • Hystericky se smála, když ji pohřbíval.
  • Pořád jí něco padalo z rukou, tu nehet, tu celý prst.
  • Ze zdravotní dovolené se vrátil mrtvý.
  • S nelíčeným zájmem pohlédl na nedaleký atomový hřib.
  • Měl štěstí, že ho jen smrtelně zranili.
  • Ležela nehybně na té krásné zapomenuté pláži několik desítek let.
  • Z manžela jí zbyl jen snubní prstýnek, zbytek zakalené kyseliny z vany vypustila.
  • Zamilovaně pohlédl do jejích prázdných očních důlků.
  • Celých pět měsíců neměla sousto v ústech a evidentně jí to už nevadilo.
  • Po vykostění se stal neobvykle pružným.
  • Namazala si máslo na chleba přesně tím nožem, který mu předtím vytáhla ze zad.
  • Manžel jí protekl stropem.
  • Evidentně už došla krev, a tak vysál koberec.
  • Zazdili ho kvalitně, ale zapomněli to odhlučnit: rušil jim sledování sportovních přenosů nesnesitelným ťukáním ještě dobrý týden.
  • Denně ho navštěvovala mrtvá tchýně a schválně mu pouštěla německé romantické seriály.
  • Karle, nejenže vyděláváš almužnu, v posteli jsi úplně nemožný a na záchodě po sobě nezvedáš prkýnko, ale ke všemu už tři dny nejsi schopný ani dýchat!
  • Zběsile mával rukama, občas i nesměle zakrákal. Jeho pád to však nijak nezpomalilo, natož aby ho zastavil. Inu, defenestrace není žádná sranda.

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.