V říši snů

Znám lidi, kteří tvrdí, že se jim nikdy nic nezdá.

Houby, jen to po probuzení zapomenou.

Asi se v okamžiku vstávání, pokud si sen včas nezálohujete, automaticky ocitne v koši a ten se brzy, i bez vašeho příkazu vysype.

Já patřím mezi ty, kteří si sny docela dobře vybavují. Ovšem i já si čas od času těsně po probuzení řeknu: „Tohle bylo zajímavé, to si musím zapamatovat,“ přesto za chvíli už nevím, o čem jsem to vlastně uvažoval.

Pomiňme sny příliš smutné a vážné a zaměřme se na ty ostatní.

Asi každý už ve snu zažil ten trapný pocit, kdy kráčí po náměstí a náhle cítí chlad od nohou. Podívá se dolů a zjistí, že kromě bundy se zapomněl obléct, a to včetně spodního prádla. Snaží se stáhnout svršky aspoň přes intimní partie, ale nejde to, bunda je proklatě krátká. A všichni kolemjdoucí na vás zírají, ukazují prstem a vy…  Vy se pak hrůzou probudíte.

Potom ty pronásledovací sny: něco hrůzného vás honí, ať už je to zdivočelá tchýně nebo vlkodlak. Vy se snažíte utéct, ale ono to nejde. Vaše pohyby jsou zpomalené, jako byste měli paralýzu, jako byste běželi proti proudu Amazonky a pomalu cítíte dech příšery na zádech. Chcete otevřít dveře do úkrytu, ale ať cloumáte, jak cloumáte, nepohnete s nimi ani o píď. Jak na vás příšera sáhne, většinou se proberete.

A nebo padací sny. Někdo vás strčí ze střechy dolů a vy letíte. Málokdy se dočkáte dopadu, většinou sebou prudce cuknete, a to takovou silou, že svému protějšku málem vyrazíte zuby, postel se zachvěje, případně přímo rozpadne a vy jste šťastně vzhůru.

Za moc nestojí pracovní sny. Zdá se vám, že dřete na zahrádce, vozíte cihly, kopete obrovskou díru, táhnete přívěsný vozík s metrákem šrotu, stěhujete po schodech ledničku do desátého patra. Probudíte se rozlámaní, unavení, vyřízení a náhle zjistíte, že totéž vás čeká ještě jednou v reálu.

Mnozí jsou celé noci zkoušeni, většinou z toho, co naprosto nikdy neovládali. Jsou to reminiscence na školní léta, maturitu nebo univerzitní studia. Občas dostanou úplně nesmyslnou otázku, hluboce nad ní přemýšlí, jsou z toho celí zoufalí, říkají si „to bude zase ostuda, co si o mně lidi pomyslí, vždyť jsem tu za úplného idiota“, potí se a ze sna pláčou. Ve chvíli největší  krize se vzbudí, otírají si oči do kapesníku, ostatní si myslí, že se jim zdálo o zemřelé babičce, a oni přitom jen nesložili imaginární maturitu.

Já hodně cestuji vlakem, takže se tohle téma dost promítá i do snů. Asi se nebudete moc divit, když vám sdělím, že téměř nikdy jsem řádně nedojel. Tedy ve snu, ve skutečnosti se to čas od času stává. Buď zrušili nádraží, nebo vlak, případně jsem docestoval úplně jinam, než jsem chtěl, obvykle na místo, kde lišky dávají dobrou noc a odkud se už nedá nijak dostat. Ve vlacích cestoval zvěřinec či masoví vrazi, vagóny byly vymrzlé a pokryté uvnitř i vně výstavními rampouchy, jak obydlí děda Mrazíka. Jen jednou jedinkrát jsem vyjel z nádraží: přijela lokomotiva obrovská jak pětipatrový panelák a za sebou táhla jediný malý vagónek, vlastně důlní vozík, do něhož jsem hrdinně nasedl a za obrovského rachotu monstra odcestoval. Čert ví, jestli jsem dojel, v ten okamžik jsem se totiž probral. 

A ve snu taky platí: kdo s čím zachází… Kolegyně prováděla rozsáhlou inventuru majetku, pomocí čtečky snímala na pracovišti čárové kódy všech skříní, stolů, počítačů, lampiček, žaluzií… A pokračovala v tom i při spaní, jenže kódy načítala pomerančem. Když měla výsledek celého svého dlouhého snažení uložit do počítače, s hrůzou a zoufalstvím zjistila, že pomeranč mezitím shnil a s ním i všechna data.  A probudila se.

Horší je, když se člověk včas neprobere, prostě trpí somnabulismem. Jeden můj spolužák na bramborové brigádě kolem půlnoci slezl na ubytovně z patrové postele a dlouze nahlížel pod tu spodní. Když jsem se ho zeptal, co hledá, pohlédl na mě nepříčetným zrakem a temně zamumlal: „Pa-ro-hy!“ A to nebyl ani myslivec, ani ženatý.

Takže, vážení přátelé, ze všech zlých snů se včas proberte a ty krásné ať se vám splní!

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.