Vstupte do Nekrosaria!

Právě vychází NEKROSARIUM.

Třetí povídková kniha autorské dvojice Boček-Zubík.

Více jak 70 kvalitních hororových povídek v jednom svazku,

přes 300 stran hrůzy, napětí a černého humoru.

Ilustrace Daniela a Denisa Ponomarevovy.

Nakladatelství Netopejr.

 

„Co vás na stránkách této knihy horrorových povídek čeká? Ironický, černý humor na hranici škodolibosti. Realistická lidská hrůza a zrůdnost, bez nadpřirozena a magie, strach, zlo a děs v nejryzejší lidské podobě. Pohled na člověka z nezvyklých úhlů, ovšem zcela v intencích horroru a thrilleru a brodění v hlubinách lidského hnusu a ohavnosti. Nadpřirozené atmosférické příběhy z lesů, vod a strání, kde strach může přijít odkudkoliv. Texty kratičké i delší, vážné, až smutně chmurné i poeovsky atmosférické a mrazivé. A nechybí, samozřejmě, specialita obou autorů: Síla pointy, posledního slova či věty. Shrnuto, čeká vás již třetí horrorová kniha jedněch z nejzajímavějších, nejdůkladnějších a nejpůsobivějších českých horrorových autorů.“ (Z předmluvy Honzy Vojtíška)

 

 

Navěky (minipovídka)

Spatřit ostrov Numbala-Pepe a zemřít!

Ne, tohle není reklamní slogan cestovní kanceláře. To je můj slogan!

Ale pěkně po pořádku.

Vydal jsem se na sólo cestu se svou obstarožní jachtou, kterou jsem neopomněl výhodně pojistit. Nebudu vám lhát: potřeboval jsem nutně prachy. Takže, když se kocábka konečně začala potápět, měl jsem upřímnou radost. Už to prostě vypadalo, že budu za vodou.

No, byl jsem. Voda šplouchá všude kolem. A já skončil v téhle pustině, neboť záchranný člun, stejně antikvární jako mateřské plavidlo, se po nafouknutí rozpadl.

Podle mapky, kterou se mi jako zázrakem podařilo zachránit, jsem zjistil, že se nacházím na Numbala-Pepe, asi tisíc kilometrů od jakékoliv civilizace. Inu, navigace nikdy nebyla mou silnou stránkou. Vytušil jsem, že bude zle.

Našel jsem sice pitnou vodu, podařilo se mi rozdělat oheň a postavil primitivní přístřešek, osudnou se mi však stala zdejší strava. Ti pečení pavouci asi nebyli nejlepším řešením. Možná jsem se jimi dokonce poněkud přiotrávil. Pokusil jsem se žaludek zklidnit konzumací oné osudné lodní mapy. Ani ta mi nepomohla. Ba naopak. Dostavil se zánět slepého střeva.

Já však byl vždycky mužem činu. Jako studovaný chirurg jsem se rozhodl pro sebeoperaci. Ale přecenil jsem svou schopnost snášet bolest a zkolaboval při šití.

Od té doby je ze mě transcendentální bytost a nemám s kým promluvit.

Protože v téhle pustině, na tomhle pustém vředu uprostřed oceánu zatím nikdy žádný jiný člověk neumřel. Plácají se tu jen stíny nějakých mořských potvor a hmyzu.

Tak se nenechte dlouho přemlouvat! Přijeďte zemřít na ostrov Numbala-Pepe!

Jinak tu budu muset mlčet nebo trpět samomluvou. Navěky.

 

Muž z nížin (úryvek)

(…)

Ve chvíli, kdy se chtěl vydat na další pochod, povšiml si čehosi zvláštního. Uprostřed stezky, tak půl míle pod ním, se pohybovala tmavá skvrna. Zaostřil zrak, ale šero mezi stromy mu neumožnilo tu věc identifikovat zcela přesně. Přesto ho ovládla představa, že se jedná o siluetu člověka. Napadlo ho, že by snad mohlo jít o některého z jeho parťáků, jenž byl ostatními vyslán stopovat ho. Aby zjistil, jestli se nebojí. A jestli vůbec trefí. Zamával na něj tedy rukou. Zavolat v tom všeobjímajícím tichu se mu v tu chvíli prostě zdálo nevhodné.

Skvrna ztuhla.

Pomyslel si, že dotyčný asi konečně pochopil, že nastal konec té hloupé hry, že se otočí a vrátí se do vsi.

Pak ale z onoho místa dolehl k jeho sluchu podivný zvuk. Něco mezi zavytím a zaskřehotáním. Bylo v tom cosi až nelidsky odpudivého. Zachvěl se nefalšovanou hrůzou, oči však z toho bodu nemohl odtrhnout. Vzápětí se dal tmavý útvar do pohybu, nepustil se však po cestě za ním, ale zaplul do temnoty lesa.

Trvalo dost dlouho, než se odvážil pohnout. Nejradši by vzal nohy na ramena, pádil dolů do vesnice a odtud někam pryč, daleko od tohohle temného kraje! Ale to by přeci musel proklouznout kolem místa, kde se objevila ta děsivě podivná věc! A tahle představa ho naplňovala nevýslovným odporem.

Pohlédl před sebe.

Není cesty zpět, alespoň momentálně ne! Kdoví, jestli to na něj nenastrojili ti jeho povedení přátelíčkové. To by bylo smíchu! Že se vrátil. Že nikam nedošel! Že se polekal nějaké nejasné skvrny! Že si prostě strachy nadělal do kalhot.

Takhle to nesmí skončit!

Rázně vykročil. Možná, že se jednalo jen o výplod fantazie, o výtvor unaveného mozku. Třeba jen zahlédl srnce, který zbystřil, když spatřil jeho pohyb rukou a vzápětí, vyděšen, zmizel v porostu.

Tak to nejspíš bylo.  

Supěl do kopce a uvědomoval si, že znatelně zrychlil. Přestože se opět intenzivně snažil vyhledat v paměti veselé či alespoň neutrální momenty, moc se mu to nedařilo. Ovládla ho tíseň a podivný neklid. Takový ten předrážděný pocit, při němž vás může vyděsit vlastně cokoliv. A vtíravě začaly útočit myšlenky na nebezpečí číhající všude kolem. Oči těkaly po houštinách lemujících stezku. Tam, kde byly tak husté, že skrz ně nebylo vidět, připravoval se na moment, kdy na něj cosi náhle vyrazí a on se šokovaně zhroutí k zemi dřív, než vůbec útočníka identifikuje. Ještě horší se však jevily průhledy do temného lesa mezi řidšími větvemi. Byť se nutil dívat jen před sebe, periferní vidění neustále zachycovalo tu nejasné pohyby čehosi neforemného, tu děsivý záblesk dravčího bělma.

(…)

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.