Balada o alergii
Přišlo jaro. Všechno to pučí, kvete a množí se. Slunce září ze šmolkově modré oblohy, paprsky příjemně hladí po zádech.
Ano, přišlo jaro. Z nosu mi teče, jak z prasklého potrubí, oči svědí. Ostatně svědí mě úplně všecko, a to i na místech, kde se lze podrbat jen s pomocí bližního svého. V noci se budím s ucpaným nosem, a pokud vůbec znovu usnu, vydávám pohoršující zvuky připomínající řezání dřeva okružní pilou. V deliriu občas zaslechnu zoufalé mlaskání manželky. Průdušky se svírají, zejména před deštěm, po dešti, na zahradě, při cestě do práce … Vlastně nevím, kdy se mi nesvírají. Když použiji inhalátor, vytvoří se mi v dýchací trubici knedlík a já kašlu. Dlouho, což je zejména v době koronavirové krize velmi nebezpečné. Jen čekám, kdy mě někdo v obavách o svůj vlastní život vezme po hlavě lopatou nebo jiným příručním zavazadlem.
Můj noční stolek připomíná farmaceutickou laboratoř. Kapky do nosu, kapky do očí, kapky na spaní, inhalátor, tabletky na alergii, hora kapesníků.
Ano, přišlo jaro.
A tak píši svou jarní alergickou baladu:
Ke stolu se plíží tiše
alergie jako stín,
alergik teď sotva dýše,
leze na něj jarní splín…
