Cyrano z Bergeracu: Když moderní zpracování stojí v cestě příběhu

Cyrano z Bergeracu režiséra Jamieho Lloyda je příkladem moderního divadelního zpracování, kdy je forma důležitější než příběh, a kde jen marně hledáte postavu, která by vás něčím zaujala.

Cyrano (James McAvoy) je bystrý mečem i slovy a je za to svými přáteli uznáván. Jedna věc mu ale ke štěstí chybí – miluje krásnou Roxanu (Anita-Joy Uwajeh), která mu ovšem nevěnuje pozornost. Ta má oči pro vojáka Christiana (Eben Figueiredo), který je ale inteligencí prostší. Cyrano mu proto dá výhodnou nabídku – on bude psát místo Christiana Roxaně zamilované dopisy, aby mu Roxana podlehla.

Divadelní zpracování v režii Jamieho Lloyda staví na minimalistické scéně. Herci hrají v civilním oblečení, na jevišti se kromě židlí, zrcadla a mikrofonů prakticky nic neobjeví. Ačkoliv existují představení, která z minimalismu dokážou těžit, u Lloyda jde bohužel spíše o zátěž. Prázdné prostory zde jen podtrhují prázdnotu celé inscenace.

Tomu nahrává i rozhodnutí, že postavy nebudou mluvit na sebe, ale vždy do publika. Často proto divákům trvá, než zjistí, co se na jevišti vlastně děje. Některé scény pak hraničí s parodií, jako ta, v níž Roxane křičí na Cyrana, ať jí pustí ruku, protože to bolí. Oba herci jsou v tu chvíli od sebe dobré dva metry a člověku se hned vybaví scénka ze Hry, která se zvrtla, kde je ovšem podobná situace brána jako gag. Tento formát konverzace také způsobuje, že postavy působí odtažitě, člověk si k nim má problém vytvořit jakýkoliv vztah. K tomu se přidává i nepravidelné užívání mikrofonů, které pro děj nemají přílišný význam, působí rušivě a místy až komicky.

Je zde ale několik lépe zvládnutých momentů. Především pak scéna, kdy Cyrano mluví za Christiana na Roxanu. Tato scéna je nejenže dobře zvládnutá scénicky, ale nechá nás, i když velmi lehce, nahlédnout do emocí postav. To je způsobeno i tím, že Roxane musí být v této situaci otočena zády, aby neviděla, že ji svými slovy neokouzluje Christian, ale Cyrano. Odtažitá forma inscenace i promluvy k divákům tak v tento moment dávají smysl.

Představení příliš nepomáhá ani obsazení. James McAvoy se sice snaží ostošest, ale jeho Cyrano působí nesympaticky a místy nepříliš uvěřitelně. Ani Anita-Joy Uwajeh jako Roxane nebyla příliš dobrou volbou. Role jí nesedí a působí spíše jako hipsterská školačka, než dívka, která v rukou svírá srdce dvou mužů. Nejlépe je na tom Eben Figueiredo jako Christian, který je jako jediný z hlavní trojice ve své roli opravdu uvěřitelný.

Lloydův Cyrano je velmi ambiciózní projekt, kterému ovšem forma ubírá na uvěřitelnosti a přidává na odtaživosti. Vzniklo tak skoro tříhodinové představení, kde nikomu nefandíte, ani nikoho nezatracujete. Postavy na jevišti prostě jsou, existují, mluví, ale žádné pocity u vás bohužel nevyvolají. Z kina tak odcházíte stejně emočně nedotčení, jako když jste do něj vstoupili.

30 %

 

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.