Já, matka – Degenerace mozku

Já, matka (kresba Dita Korbelová)

Jak jistě už víte z předchozích článků, tak mám psa. Mám psa a dítě. A k tomu chlapa. Tudíž domácnost, kterou musím udržovat nějakým způsobem kompletní, mi dává docela zabrat. Každý večer ale děkuju všem svatým, že mám tak hodné dítě. Malý se nabaští, o půl sedmé je tuhoš a pak se probouzí kolem půlnoci a poté až ráno kolem šesté hodiny. Tohle je výhra. A i přesto, že většina věcí funguje tak, jak má, tak mi začíná hrabat.

Stalo se to na silvestra. Vždy, když jím, ať už snídani, oběd nebo večeři, tak tu a tam jsem zvyklá dát psovi kousek toho, co mám já. Projev lásky a náklonnosti z mé strany. Chápete, že?! Prostě ji rozmazluju, no.

Je silvestr večer, otáčela jsem se v kuchyni a udělala jsem jednohubky, nakrájela sýry, klobásku, papriku, rajče, do misek nasypala oříšky, chipsy, křupky… To víte, poslední den v roce, kdy můžu jíst, potom držím dietu (jako každý rok, ale jestli úspěšně nebo ne, to se neptejte…).

Zvesela se bavíme s přítelem u televize, pes leží vedle mě na gauči a hlavu má v klíně a sem tam mi „upadne“ kolečko klobásy, kousek sýra, plátek papriky… Pes navýsost spokojený a já vlastně taky.

Jak tak čas plyne, tak je na čase dát malému jíst. Připravím mlíko, ohřeju, mezitím prcka přebalím a pak s ním usednu na místo na gauči, které jsem okupovala i předtím. Když budu krmit, ať mám přísun k těm výborným jednohubkám, které jsem udělala.

Malý dopije, udělám všechny úkony nezbytné pro to, aby dobře trávil, a pak si ho položím na klín. Proč si s ním nepopovídat. Dělám na něj ksichtíky, u toho pojídám všechno, co mi přijde pod ruku. A jak jsem tak zvyklá, že pes má hlavu v mém klíně a já mu dávám dobrůtky, v jednu chvíli, kdy jsem se zamyslela nad nesmrtelností brouka, beru do ruky kolečko klobásy, dávám ho Jiříčkovi k pusince a říkám mu: „Pomalu, ať mě nekousneš.“ V tu chvíli mi dojde blbost této situace a po očku koukám na chlapa, jestli to viděl nebo ne. Viděl. Směje se na celé kolo a po chvíli se ani já neudržím a řehtám se taky. Jak přítel trefně řekl: „Již přicházíš o mozkové buňky. A bude hůř, lásko.“

Jak já se těším na nadcházející dny, jsem zvědavá, co dalšího mne potká.

Jacek 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Darina Krejčí

Jsem vášnivá knihomolka a máma na plný úvazek. (osobní blog)