Já, matka – Jsme doma

Já, matka (kresba Dita Korbelová)Tak byste nevěřili… Malý je na světě měsíc a z toho jsme byli 3 týdny v nemocnici. Hned musel onemocnět a ne jen tak obyčejnou chorobou. Vybral si závažnou formu infekce moči a krve. Ale víte, co je na tom nejlepší? Už je v pořádku a my jsme doma.

Dnes hektický příjezd domů. Pes nás vítal jako hurikán, já měla abnormálně těžkou tašku na ramenou, v ruce papírovou tašku z Mc Donalda a přítel nesl korbu kočárku a v ní náš malý poklad. Jednu chvíli to vypadalo, že Megan (to je ten náš pes), skočí do korby a přivítá malého, jak se patří, jelikož my ji nemohli zastavit (pochopte, nešlo to, s plnýma rukama…).

Štěstím bylo, že zrovna po chodbě domu kráčela nějaká slečna a Meganka se rozhodla přivítat ji. Malý přežil bez úhony, slečna s úhonou (roztržené silonky), ale brala to s humorem a proto má u mě, pokaždé, co ji potkám, přívětivý úsměv.

A taky vám řeknu, že mi začal stávkovat mobil. Jsem na něm zvyklá dělat všechno, počínaje kontrolou emailů a konče internetovým bankovnictvím, také Facebookem a vším možným, takže jsem na pokraji totálního zhroucení. Šance, že bude fungovat je minimální a ten, kdo to má stejně jako já, ví určitě, co právě teď prožívám. Totální krizi! A co hůř, nemůžu vyfotit malého, když už konečně spí ve své vlastní postýlce – je to táááák sladký pohled, příště se s ním podělím. Koupím nový telefon a o fotku vás nepřipravím.

Když shrnu dnešní den, tak nejdříve nervy na pochodu – jestli nás pustí domů a malý bude v pořádku. Poté nastala hektická část, kdy jsme s přítelem přišli domů jako vánoční stromečky a začal nás vítat pes a pak přišel kritický okamžik nefunkčnosti mého mobilního telefonu. Podtrženo, sečteno – kdybych nekojila, tak se opiju a usnu.

V tuto chvíli mi nezbývá nic jiného, než nahodit úsměv, zhluboka se nadechnout a pokračovat dál.
Určitě se mějte lépe než já dnes. Přeji vám to. 

Jacek

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Darina Krejčí

Jsem vášnivá knihomolka a máma na plný úvazek. (osobní blog)