Já, matka – Lehátko vs. Nosítko (skóre 1:0)
Přemýšlela jsem, že bych se s vámi podělila o domy a postřehy, co se týče změny mého života s příchodem malého na svět. Ale byla by to úvaha, která by stejně nikoho nezajímala, nudila by vás a asi by byla i zbytečně dlouhá, než bych se vykecala.
Vezmu to z jiného soudku. Jak jsem si vybírala nosítko pro malého. Možná se zasmějete, možná ne, ale mě to tedy dost pobavilo.
Možná je to tím, že jsme byli s prďolou dlouho v nemocnici, možná je to dané už geneticky, ale bez maminky ani ránu. Kolikrát je u přítele neklidný a jakmile se objeví má náruč, pláč, řev a všechno ostatní ustane a opět držím malého andílka.
Když jsme dopoledne doma, přítel v práci, tak malý má občas potřebu být neustále v mém dohledu. A to jsou mu tři měsíce – co se bude dít později – potěš koště.
Když vařím oběd, jde se mnou do kuchyně v lehátku a kouká, jak vařím, když věším prádlo, jde se mnou do koupelny – opět v lehátku. A mě fakt nebaví to lehátko neustále tahat – navíc, asi mi odcházejí záda, opět (ale to je na jiné povídání).
Rozhodla jsem! Koupím si nosítko, šátek nebo něco takového, co využijeme i při túrách na hory, které milujeme s rodinkou. Nejdříve prozkoumám internet – páni, toho je… A není to z nejlevnějšího kraje.. Co když malý bude nespokojený? Nebude se mu v tom líbit? Nezbývalo nic jiného, než si nechat poradit a vydala jsem se do kamenné prodejny.
Ochotná prodavačka vše vysvětlila, ale když jsem chtěla vyzkoušet, neměla na skladě novorozeneckou vložku. Chápejte, kdybych šla do klasického šátku, tak to chlap nosit nebude a přece se nebudu s malým tahat do kopců jen já, že?
Tudíž paní prodavačka objednala novorozeneckou vložku, a že se mám stavit za dva dny. Znovu návštěva obchodu, nasazení nosítka na tělo by ještě šlo. Přiložila jsem si malého, pořád v pohodě, spokojený chlapeček, zapnula, stále jej objímám – v pohodě, pak jsem spustila ruce a šla „jako že“ na procházku po prodejně. Řev. Křik. Nakupující se otáčí, já se snažím utěšit… Obejmu rukama… ticho, klid, spokojené miminko. Přemýšlím… Opět sundám ruce – řev! Obejmu – ticho. Připadal jsem si jak v nějaké grotesce – chytit, pustit, chytit, pustit a podle toho se odvíjel zvuk na prodejně. Ticho rozříznul naprostý hysterák…
Zatím tedy žádné nosítko nemám, počkám si ještě nějaký ten den a půjdu na prodejnu znova. Až nebude potřeba novorozenecká vložka (je drahá jako čert), malý povyroste, třeba nebude potřebovat mé ruce, možná zapomenou prodavačky na ten kravál a opět mě ochotně budou provázet světem nošení dětí.
A doma… Malý je v lehátku, kouká na mě a já vám to tu sepisuju. No nic, beru lehátko i s dítětem a jdu vařit. Moje záda…
