Jak na ně
V době nouzového stavu a distanční výuky si jistě mnozí uvědomili, že vzájemná láska a porozumění v rodině rozhodně není úměrná množství společně strávených hodin. Zvláště pokud se v bytě 2+1 vyskytovali dva rodiče na home office a nejméně dva žáci základní školy, z toho alespoň jeden z prvního stupně, případně ještě tchýně jako bonus.
Mnozí zjistili, že ne vše moderní a elektronické skutečně funguje, mnozí se od svých blízkých ve chvílích emoční nestability dozvěděli tolik upřímně míněných výhrad, že by je lépe neformuloval ani psycholog. A konečně, a v tom bych viděl skutečný zisk, téměř každý, včetně žáků, si uvědomil, že škola je vlastně veskrze užitečná instituce.
Rodiče se při domácím vzdělávání museli určitě nesčetněkrát zamýšlet, jak na ně, jak na své děti. Vždyť nejsou profesionálové, že. Odpovídající vzdělání mají přece učitelé. Jenže, nechme profesionalitu stranou, přátelé, kdo by měl lépe než rodiče vědět, co na jejich dítě platí? Pedagog, jenom proto že má diplom?
Naopak, a to můžu jako bývalý učitel odpřisáhnout, mnohokrát jsme se snažili podobné fígle vytáhnout právě z rodičů. Nedávno jsem v našem archivu nalezl školní dotazníky z osmdesátých let, v nichž měli rodiče napsat, jaký výchovný prostředek považují v případě jejich dítěte za nejúčinnější. Z dnešního pohledu se jednalo o dobu barbarskou, kdy se rodiče nebáli přiznat, že občas použijí pádnou ruku. To přetrvalo nejmíň do devadesátých let, kdy mi ještě doporučovali: „Když bude zlobit, jen mu klidně jednu vrazte. Máte můj souhlas.“ Mně ovšem nezbývalo než odpovědět: „Víte co, já to napíšu do žákovské knížky a vy mu vrazíte sami.“ Nechtěl jsem dostat padáka.
V dnešní osvícené době to tak už samozřejmě není. V případě přestupku provede rodič s dítětem na místě diagnostický rozhovor dvou- až tříhodinový, v případě potřeby ho i několikrát zopakuje. Viděl jsem dítě vřískající na podlaze v obchodě (dožadovalo se čokolády) a rodič mu v podřepu vysvětloval, že to opravdu není správné. A my, nevinní nakupující, jsme museli toho spratka překračovat dobrých deset minut, než vítězoslavně, s čokoládou v ruce, přestal vřískat. Přitom: „jedna přes“ by to určitě spravila.
Teď zpět k dotazníkům. Co tam tedy rodiče napsali, že je ten nejlepší trest pro jejich dítě? Tak tady to máte: „Klidné vysvětlení; poučení; osobní příklad; domluva (co může a co ne); přísné slovo; zákaz večerníčku; domácí vězení; pohovor zvýšeným hlasem; pověření nějakou funkcí; nepovolení věcí, které má rád; trpělivá domluva, nepomůže-li, tak pohlavek; proutek z vrby, seřezat rákoskou; přehnout přes koleno; tělesný trest; pořádný nářez; výprask; řezat, řezat, řezat.“ Objevily se i odpovědi sofistikované: „trest adekvátní dané situaci; vždy ten pravý trest“ nebo zoufalé: „zatím se mi žádný trest neosvědčil; nevím, poraďte mi; na něj snad nic neplatí“.
Můžete se nyní divit učitelům, že si v téže době do osobních listů žáků zaznamenávali následující postřehy? „Při napomenutí se směje do očí. Rozmazlená, někdy až protivná. Úmyslně zlomil spolužačce ruku a plival po tabuli. Pronásleduje děvčata ve škole i na ulici kvůli pusinkování. Je-li tázán, proč to či ono udělal, zarytě mlčí a dívá se upřeně do očí. Děvčata si stěžovala, že jim sahal pod sukně. Chce být vedoucí celé třídy, ale ostatní děti ji neposlouchají. Neumí pořádně smrkat, po svačině je špinavý. Mlátil spolužačku koženým páskem. Nesnáší, když je někdo lepší než on. Má radost, když může něco hodně ostrého říct nahlas před třídou. Naplnil igelitové sáčky vodou a házel je po děvčatech, po dospělých házel jablkama. Prokopl a vytrhl dveře třídy ze závěsů, protože je nemohl otevřít. Značně ji upoutává pozornost chlapců. Otec synem zničené věci (nástěnka, mísa na WC, věšák) nahradil novými. Rád provokuje děti, pak žaluje, že mu ublížily. Nerad čeká na vyvolání: hovoří okamžitě a nahlas. Vydává různé zvuky: krká, kvičí, bučí, kejhá, kdáká a kváká. Dvěma spolužáky byla zahnána do kouta a přinucena se svléknout. Oznámil spolužákům, že příští den nepřijde do školy, protože zaspí. Znečistil třídu půl kilogramem rýže. Vyplavil školní kuchyň. Nosí do školy pornografické lístky vytržené z časopisu, který údajně patří jeho matce, a mění je za céčka. Ustřihl část žákovské knížky s poznámkou. Vnikl do cizího objektu, při dopadení uvedl vymyšlené jméno, příjmení i školu. Část pornografie, kterou přinesla do školy, jsem zničila před očima otce, zbytek slíbil zničit sám. Tvrdil, že matka doma nepěkně hovoří o učitelích.“
Tak co? Jak na ně? A to ještě tenkrát ani nebyly mobily …
