Musíme tam všichni aneb Povídání pro otrlé
Ano, vážení přátelé, musíme tam všichni. To je věta, kterou pronášíme s povzdechem v okamžiku, kdy nás nenávratně opustí někdo blízký.
Ale uvědomme si, že všichni také musíme několikrát, pravda, někteří i mnohokrát za den na jisté důvěrné místo. Odtud také středověký název této končiny – prevét, z latinského locus privatus, to jest soukromé místo. Ano, řeč bude o záchodech.
Frekvence návštěvy toalet samozřejmě záleží na věku, psychickém a fyzickém stavu každého jednotlivce i na množství a kvalitě spořádané potravy. Inu, jak tvrdívala moje babička: „Kde je příjem, musí být i vydání.“ Ostatně i sám slavný Vlasta Burian prý řekl, když se ho ptali, co dělá s tolika penězi: „Co vydělám, to sním; co sním, to vydělám.“
Jsou ovšem povolání, kde je nesnadné vyslyšet volání přírody okamžitě. Představte si třeba Hradní stráž ve službě, potápěče v neoprenu či herce uprostřed představení. No a podobný problém mají i učitelé. Pravda, existují přestávky určené pro tyto účely, nicméně ty učitel častokrát stráví na dozoru, který nesmí opustit. A se zvoněním už zase musí být ve třídě.
Navíc příroda nečeká na nějakou rozvrhem stanovenou pauzu. Dám příklad. Do školy zavítala inspekce, takže nastal těžký okamžik jak pro vedení, tak pro jednotlivé pedagogy, jimž hrozila nečekaná hospitace ve třídě. Takový stres má bezesporu zásadní vliv na psychiku a ta se může projevit různým způsobem. Například se může vrazit do střev. Prostě za takovéto složité situace to na jednoho kolegu přišlo. Okamžitě zanechal třídu svému osudu a vběhl do ředitelny, dožaduje se pomoci. Inspekce v tu chvíli naštěstí dlela někde jinde. „Učím v VII. B a musím na záchod,“ zachroptěl nebohý učitel. Ředitelka zcela vydeptaná kontrolou, zašeptala: „Ale je tady inspekce!“ Kolega si myslel, že špatně slyšela, a tak zopakoval: „Musím na záchod.“ Nadřízená zahučela o něco hlasitěji: „Je tady inspekce!!“ Pak už to vypadalo jak absurdní drama, kdy každý papouškoval jen to svoje. „Ale já musím na záchod!“ „Je tady inspekce!“ „Ale já musím na záchod!“ „Je tady inspekce!“ Situace se stávala kritickou. Pak kolega zařval: „Na inspekci se můžu vys***!“ A šel to udělat.
Na jednu kolegyni přišla znenadání potřeba uprostřed hodiny. Zbledla a orosila se. Navíc jí z útrob zazněl onen specifický zvuk. Jeden srdnatější žák pronesl nahlas: „Paní učitelko, vy určitě potřebujete na záchod. Běžte, my budeme hodný.“ A byli. Protože kdo by to pak uklízel, že.
Pracoval jsem na škole, kde učitelé-muži neměli svůj vlastní záchod, vlastně jen kabinku uprostřed chlapeckého WC. Z ní bylo samozřejmě všechno slyšet. Takže tam člověk o přestávce vklouzl, zamkl se a věnoval se oné bohulibé činnosti. A pak zaslechl pubertální hlas: „Hele, ňákej učitel s*re! Počkáme si, kerej to je.“ Pak existovala jediná možnost, jak zůstat inkognito a neztratit zbytek autority: sedět na míse až do zvonění a přijít na další hodinu pozdě.
Při studiu archiválií jsem jednou našel v třídním výkazu u jednoho žáka z počátku dvacátého století poznámku, že byl kázeňsky potrestán, neboť „stranil na ulici“. Dost dlouho mi trvalo, než jsem tento pojem pochopil. Pak jsem si uvědomil, že za mého mládí, když člověk potřeboval na záchod při vyučování, dotazoval se učitele, zda může na stranu. Někdo dodával na velkou či malou a rozhodně tím nemyslel exkurzi do Prahy. Nyní se vraťme k oné poznámce. Jistě, „stranit“ lze na ulici, v městském parku, v lese, vlastně leckde, důležité je nemít zbytečné svědky, neboť i dnes za to můžete být trestáni. Ale pro „stranění“, tuto fyziologicky zcela přirozenou činnost, přeci existuje pro tento účel zřízená speciální instituce, to jest záchod. Nemusí to samozřejmě hned být WC.
Dodnes jsou země, kde se chodí na hnůj. A pak i u nás existují takzvané suché kadibudky. Za mého mládí jich ještě byla přehršel – na plovárnách, letních táborech, v chatách, občas i ve starších rodinných domcích. Dnes jich už v souvislosti s přísnějšími hygienickými předpisy výrazně ubylo. Přiznám se, že jsem měl vždy po nadzvednutí příslušného poklopu tendenci zkontrolovat, kam si sedám. Tedy zjistit, zda dole něco nebo někdo nečíhá. Měl jsem moc dobře na paměti osud nebohého přemyslovského knížete Jaromíra, který byl z podobného místa proklat oštěpem. Budete se divit, ale nikdy jsem tam nikoho nenalezl. Vždycky tam byl pouze smrad a tma.
Říká se, že kulturu národa poznáš podle záchodů. Vzpomínám si v této souvislosti na dokonalé vybavení ve Velké Británii nebo v Nizozemí. Toalety byly všude a bez zbytečných front, dokonce i kostelech a mohli do nich i nevěřící. V Amsterodamu v rámci oslav narozenin královny po městě rozmístili úžasné minipisoáry v národní oranžové barvě. Vlastně takové nic, kus plastu s mikroskopickou mušlí. Pokud jste se trochu hnuli, bylo vidět naprosto vše. A kolem vás mezitím procházely tisícové davy všech národů, ras i náboženství. Pro lepší představu: asi jako kdybyste čůrali u lampy uprostřed prvomájového průvodu. Tak jsem se zatvrdil a navštívil až WC na amsterodamském nádraží, odkud zrovna policie odvlékala skupinu zfetovaných mladíků. Ale jinak tam byl klid, fakt.
Úžasný zážitek mám z belgických toalet pod proslulým Atomiem. Byla tam taková agilní hajzlbába, vlastně spíš hajzldáma v nejlepších letech. A tvářila se jak ředitelka vesmíru. Inu, to víte, Brusel. Ženy pouštěla, ale mužskou frontu náhle zarazila mávajícím smetákem. Neumím francouzsky, ale rozuměl jsem jí všecko. Vykřikovala cosi jako: „No kaký, no pisí, mesijé!“ Pak předvedla pantomimu na téma: v jakém stavu jsem právě našla pánský hajzlík. Házela hrůzné pohledy a doprovázela je zvuky jako: „Blééé, blééé.“ Když to po chvíli uklidila, usmála se a blahosklonně pokynula rukou: „Merci!“
V mnohem horším stavu byly záchody ve Francii. Bylo jich o poznání méně, všude vznikaly fronty, navíc zaměstnanci striktně dodržovali sanitární hodiny, které si vyhlašovali, kdy chtěli. Byli jsme u Eiffelovky. Zhruba za třicet minut jsme měli mít sraz u autobusu a potřebovali uvolnit močový měchýř. Těsně před nosem nám zavřeli jediné dostupné záchody, u nichž se postupně srocoval rozlícený dav složený z obyvatel celé planety, kteří měli jedno společné: nutně potřebovali. Děti to postupně pouštěly do kalhot, my ostatní jsme se poohlíželi po příhodném křovíčku. Pak otevřeli a všichni jsme se během několika sekund málem ušlapali. Nechybělo mnoho a u každé mušle stáli čtyři muži. Ale autobus jsme stihli. Ach, ta sladká Francie…
Vrcholem v tomto ohledu byly zážitky v někdejším Sovětském svazu. Ostatně, jak jinak. Tam jsem se v rámci studijní stáže poprvé setkal s takzvanými tureckými záchody. Většinou to byly klasické mísy zabetonované až po okraj do podlahy. Žádné šlapky. Ale zaručeně se jednalo o největší záchody na světě. Představte si místnost o velikosti školní třídy a v ní betonové vyvýšené pódium, rozdělené na jednotlivé kóje, které ovšem postrádaly to nejpodstatnější – dveře! Tam vedle sebe dřepělo několik lidí, mačkaje v ruce noviny, neboť toaletní papír byl tenkrát (mluvím o roce 1989) nedostatkovým zbožím. A vy jste viděli VŠECHNO, i to, co jste nikdy spatřit nechtěli. Jednou jsem na zdejším pedagogickém institutu dostal jakousi střevní koliku a vtrhl na toaletu. Zprvu jsem myslel, že nedoběhnu ani těch dvacet metrů ke dveřím. Ale když jsem v uvedené záchodové hale spatřil tolik vypoulených očí, střeva se stáhla do výchozí polohy a já v poklidu půl hodiny cestoval na koleje a teprve tam úspěšně dosedl na klasickou záchodovou mísu. Ruské záchody doporučuji na vstřebání jakékoliv střevní koliky!
Skvěle se „straní“ i v dopravních prostředcích. Například v letadle. Jakmile se stroj dostane do příslušné letové hladiny a cestující se mohou odpoutat, hned se u toalety vytvoří sáhodlouhá fronta. Je to taková atrakce, vylučovat ve výšce několika kilometrů. Jsou ovšem lidé, kteří se tam bojí vůbec strčit nos, neboť si pošetile myslí, že z mísy je volný průhled na matičku zemi a kromě vlastní stolice tak mohou v atmosféře ztratit třeba i brýle či umělý chrup.
Tak poďme dál. V linkovém autobuse obvykle není kde vylučovat a na zájezdech se obvykle dělají takzvané čurpauzy, obvykle na benzinách, kde z nich mají ohromnou radost. Pokud někoho popadne nucení uprostřed cesty, je zde ještě možno v dálkových autobusech navštívit interní toaletu, což ovšem řidiči dost neradi vidí. Obvykle ji zapírají a tvrdí, že ta dvířka vedou pouze k přídavné nádrži nebo do chladicího boxu.
Ve vlacích je to o poznání lepší. Pokud ovšem není narváno tak, že se na příslušné místo ani nedostanete, nebo nejsou dveře záchodu označeny přelepkou „WC mimo provoz.“ V takovém případě musíte do sousedního vagónu. Pokud i tam, a to na obou koncích, naleznete stejné nápisy, je prostě vymalováno a vy musíte vyměnit prádlo. Nebo si příště vzít plenkové kalhotky.
Moderní vlakové soupravy jsou vybaveny bezbariérovými komfortními toaletami o velikosti celého kupé. Problém je však v oné modernosti. Přistoupíte k vratům, připomínajícím obrovitostí vstup do Zeppelinova hangáru a zmáčknete příslušný knoflík. Může se stát, že se dveře neotevřou, jen zazní halasné: „Toaleta obsazena! Toaleta obsazena!“ Celé osazenstvo vagónu pohlédne vaším směrem a k vaší velké radosti ihned zjistí, který trapný nebožák to nemohl vydržet. Druhý případ je poněkud bolestivější. Po zmáčknutí ovládání se dveře otevřou a před vámi se odhalí toaletní mísa se sedící postarší dámou v akci, která zapomněla zevnitř dveře zablokovat. Ta začne ječet a vy jste za sprostého šmíráka. Třetí možnost představuje bezproblémový vstup, kdy se v milém interiéru zabydlíte, shodíte příslušnou část oděvu – a vtom se vrata s grácií otevřou, přičemž u nich stojí matka s malým dítětem. V tomto případě budete považován za čuně, respektive nemožné čuně, které se neumí pořádně zavřít. A to dítě z toho bude mít trauma na celý život, to mi věřte.
Tak to byly tři nejčastější případy, které vás mohou potkat při vstupu na moderní toaletu ve vlaku. Teoreticky existuje sice ještě čtvrtá, úplně bezproblémová varianta. Dle mých zkušeností (a to cestuji prakticky každodenně) však nastává tak jednou za deset let.
No, řekněte, není lepší sedět ve vlaku nasucho, vystříhat se všech těch káviček, piv a minerálek? A pak teprve po vystoupení z vagónu zmizet v nedalekém v houštíčku, protože v nádražní hale se záchody otevírají pouze po vhození příslušné mince, kterou jako na potvoru zrovna nemáte? Že mám pravdu?!
Ale teď už je čas pomalu končit – musím si odskočit na sanitární keramiku. Musíme tam prostě všichni.
Sovětská toaleta z konce osmdesátých let.
Dveře nejsou otevřeny, prostě je zapomněli instalovat.
V pozadí kbelík s použitým toaletním papírem.
Toaletám jsem také věnoval svůj hororový román Hrobořadí mísící hrůzu s humorem. Celý příběh se točí kolem pustého penzionu Zátiší, démoni tu nezřídka vylézají ze záchodové mísy a řeší se zápletka takřka detektivní. Aneb jak zní logo této knihy: „Deprese, přízraky, zácpa … a spousta mrtvých. To je Hrobořadí.“ Ne nadarmo ho nazval recenzent Honza Vojtíšek „fekálním hororem“. Ale nebojte se, ohlasy od čtenářů jsou více než příznivé.
A teď alespoň část zmíněné recenze. Třeba vás navnadí k tomu, abyste si knihu přečetli.
„Pavel Velc je psychicky labilní třicátník. Rozešla se s ním dívka, společně s jeho imaginárním kamarádem Tomem jej právě propustili z psychiatrické léčebny a od hrozného zážitku v dětství trpí zácpou a fobií ze záchodů. Ihned po propuštění z blázince ho podivný dopis zavede do míst, kde stojí dnes již opuštěný penzion Zátiší, který kdysi byl pečovatelským domem pro důchodce a kemp Pískovna se šmíráckým majitelem. Zde se Pavel setká se stařenkou, která mu předá deník bývalé obyvatelky penzionu Zátiší, o níž se Pavel stále více přesvědčuje, že by mohla být jeho příbuznou. I díky němu začne odhalovat staré tajemství bývalé majitelky Zátiší, o níž si mnozí mysleli, že je čarodějnice, osudů své babičky, a dokonce i tajemství svého dětského traumatu, k němuž došlo právě v opuštěném penzionu Zátiší. (…) Román v Bočkově stylu koliduje mezi lehce švandrlíkovským, typicky českým humorem a ryzím horrorem, kde se Boček nebojí zacházet až do nechutných detailů (základní průvodní premisa zápletky je parádní). Český horror. Ano. Český horror. Tato nálepka, etiketa či žánrová škatulka na Hrobořadí sedí dokonale jako Jasonův lidokuch ve vašich útrobách. Ne proto, že se odehrává v Čechách a jeho autorem je Čech. Ale proto, že se vám při čtení budou vybavovat např. Upír z Feratu, seriálový Draculův švagr nebo třeba Herzova T. M. A. a z dob nedávných např. Polednice. Ne ve smyslu vykrádání a kopírování, ale co se týče atmosféry a imaginace prostředí. Nebudete si v mysli čtený příběh aplikovat do prostředí stovek amerických a jiných béčkových horrorů, ale zůstanete hezky doma. Za rohem vaší ulice, za cedulí vaší obce, mezi kempovými chatičkami ve vedlejší vesnici. Přesně tam. A budete poznávat domácí lidi. To činí český horror Českým horrorem. To je náplní tohoto dvousloví. A to je jednou z hlavních pozitivních nábojů a stránek Bočkova Hrobořadí. Cítíte se doma, vaše představivost neběhá daleko, ale i tam se může objevit cosi tajemné, co vaše prdele neponechá v klidu a nechá je to zažít středověk. Doslova. Domácí prostředí hodně pomáhá a dává příběhu neopomenutelnou atmosféru. Boček v Hrobořadí baví i děsí zároveň, přičemž humor a horror vyloženě dohromady míchá jen minimálně. Oběma nechává svůj vlastní prostor. Což je opět jen k dobru věci. Pobaví vás postavou svérázného majitele a správce kempu Pískovna, vyděsí záchodovými scénami. V každém případě strhne příběhem. Hrobořadí se hrozně dobře čte. (…) Docela bych si to dokázal představit jako film, který by nemusel být vůbec špatný.“
(Honza Vojtíšek, Howard, 2016)
