Pubertální reakce

V dušičkovém čase se vracím do dob letních dovolených a připomínám jednu příhodu, jíž jsem byl svědkem u Černého moře. 

Směrem k přímořskému korzu kráčel sebevědomý muž středního věku. Pečlivě ostříhán a oholen bedlivě obhlížel situaci. K obezřetnosti ho zcela jistě vycvičila vedoucí funkce dejme tomu v nějakém peněžním ústavu. V davu turistů hledal alespoň náznak obdivu, který si dle svého mínění bezesporu zasloužil. Měl dokonalou postavu, dokonalé funkční oblečení, drahé značkové brýle a zářivý chrup, kterým neúnavně zpracovával super zdravou žvýkačku bez cukru. Jeho tričko se vyznačovalo přesně tak krátkými rukávy, aby odkrývaly monumentální bicepsy pravidelně trénované ve fitness centru. Manželku dnes zanechal v hotelovém apartmá, neboť u ní přílišné slunění vyvolalo zběsilou migrénu.

Nebyl však sám. Pár kroků za ním se táhla s otráveným pohledem asi patnáctiletá dívka. Na rameni měla vytetovaný emblém – lebku s růží mezi zuby. Byl to ale jen šmejd, henna, pravé tetování jí táta zatrhl, stejně tak piercing a náušnici v nose. Když se v rámci all inclusive pokusila ochutnat zdejší rakii, udělal z toho skandál. Nejradši by se někam zdejchla, ale copak to šlo?! Matka nechtěla být rušena ve svém bolehlavu, a tak musela s fotříkem ven. Oba dělali, že k sobě nepatří. Byli skálopevně přesvědčeni, že jim ten druhý dělá ostudu.

Při vstupu na korzo oběma náhle zaplály oči. To když spatřili půjčovnu elektrických tříkolek, které městečko křižovaly vpravdě úděsnou rychlostí.

„Dáme to, Laro?“ otočil se k dceři.

„Jo,“ odpověděla na oko znuděně.

On by samozřejmě dal přednost něčemu mohutnějšímu, třeba svému SUV nebo obrněnému transportéru, ale nic takového nebylo v celém letovisku k dispozici. Už takhle museli lidé zděšeně uskakovat při zlověstném troubení pilotů elektrovozítek, neboť motor nebyl ve zdejším ruchu vůbec slyšet.

„One hour, two tříkolka,“ pronesl skoro anglicky.

Obtloustlý stařík nastavil plechovku na peníze: „Da.“ Evidentně pochopil.

Lara si mezitím osedlala jeden stroj, na otce, který se zdržel lovením drobných v peněžence, zbyl poslední volný. Když na něj pohlédl, zklamaně zaskřípal zuby. Jednalo se o tříkolku s růžovými srdíčky a snad stovkou nápisů LOVE. V ten okamžik měl pocit, jako by tam stálo VOLE. Přeci on, vedoucí pracovník bankovního oddělení, nebude jezdit na takovémhle šidítku! Co kdyby ho viděl nějaký potencionální klient?! Nebo, nedej bože, klient současný?!

Pak mu zrak sjel na tříkolku obsazenou dcerou, byla celkově masivnější, měla efektní černý nátěr se stříbřitým nápisem Harley-Davidson.

„Laro!“

„Co?“ Právě se chystala nastartovat.

„Slez dolů!“

„Co jsem zas provedla?“

„Vem si tu druhou!“

„Dyť je trapně růžová.“

„Právě.“

Vzdychla a postoupila stroj otci.

Rozjeli se.

Růžová ďáblice nabrala divokou rychlost.

Zato černý hárlej se šinul rychlostí šneka. Snažil se dupat na plyn, jak to šlo, ale ono to nešlo. Vztekle slezl dolů a dotlačil vozítko zpět ke starci.

„Nejede to. Ne-je-de.“

Dědula pokýval hlavou a přihnul si z placatice. Pak ukázal na prázdný plac a pronesl „Ňáma.“

Muž pochopil, že náhrada se konat nebude.

To už se přihnala dcera: „Kde vězíš?!“

Všechno se v něm začalo vařit: „Jak to, že lítáš takhle sama!? Řek jsem ti snad, abys už jela, nebo co? Eště tě tady někdo to…“

„Co jako?“

„Hele,“ osvítila ho myšlenka hodná vedoucího oddělení finančního ústavu, „chtěl jsem si tenhle černej jen vyzkoušet. Teď si vylezu na tu trapnou růžovou a jedem.“

„No jo!“ zavrčela.

Vskočil na uprázdněné vozítko, aby snad o něj nepřišel, zasvištěly gumy a stroj vyletěl jak neřízená střela. Několik rodin procházejících po nábřeží se s jekotem rozprchlo.

Lara se vyšplhala za řídítka černého tricyklu a brutálně sešlápla plyn. Harley-Davidson se opět rozpohyboval tempem parního válce s prasklým kotlem.

Ve stejné chvíli dav zase zavřeštěl, kolem prolétl růžový ďábel s vypracovanými bicepsy a prudce zastavil. S úšklebkem pronesl: „Ňák ti to nejde, holka. A to sis chtěla jednou dělat řidičák! Koukni se na mě!“ Nejmíň třikrát ji obkroužil a pak zmizel v davu. Ještě chvíli byly slyšet jeho nadšené výkřiky: „Paráda! Pa-rá-da!“, než ho pohltil ruch městečka.

Dívka se vrátila ke startovní čáře a posadila se na kraj mola.

„Cigára?“ zeptal se stařík.

Přikývla.

Seděla, kouřila a dívala se do vln. Konečně chvilka klidu!

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.