Rozhovor s Dušanem Macákem o tréninku bojových sportů
V mládí patřil Dušan Macák k juniorským reprezentantům v atletice. Od roku 1990 se ale začal věnovat kickboxu a jako první v historii České republiky se může pochlubit ziskem titulu vicemistra světa ve fullcontactu. Jeho jméno bylo též spojeno se státní reprezentací České republiky pro sportovní kickbox, kde působil v letech 1997 – 2009 jako šéftrenér. Rok 1994 byl v jeho životě klíčovým pro založení klubu Macak’s GYM, který je začleněn do Českého svazu full-contactu a České Muay Thai asociace a v současnosti se řadí k nejúspěšnějším a největším oddílům bojových sportů v České republice.
Jak dlouho už se ve světě bojových sportů pohybujete a co odstartovalo skutečnost, že se staly součástí vašeho života?
Bojové sporty dělám dvacet pět let. Začal jsem s nimi z důvodu sebeobrany, to byl primární záměr. Později se mně to zalíbilo. Zjistil jsem, že v tom můžu i závodit, protože jsem před tím dělal závodně atletiku. Naplno jsem se bojovým sportům začal věnovat od nějakých osmnácti let a od té doby se staly naprosto plnohodnotnou a neoddělitelnou součástí mého života.
Prozradíte nám i nějaké úspěchy, jakých si nejvíce ceníte ne jako trenér, ale jako závodník?
Osobně si cením jako největšího úspěchu druhého místa na mistrovství světa v roce 1993. Bylo to ve skupině fullcontact, tedy v plném kontaktu. Hodnotím to jako můj největší sportovní úspěch.
Co vás přivedlo k rozhodnutí předávat své zkušenosti jako trenér a jak je tomu dlouho?
To přišlo trošku samo. Vzniklo to tak, že jsme trénovali jako úzká skupinka lidí. Nebylo nás moc. Tenkrát jsem mezi nimi byl nejzkušenější, protože jsem to dělal nejdéle a už jsem měl za sebou i nějaké zkušenosti se závody. V podstatě jsem v rámci naší skupiny kamarádů začal předávat nějaké poznatky, rady, informace, což plynule přešlo do trenérské činnosti.
Jste zakladatelem klubu Macak’s GYM, který vznikl v roce 1994 v Pardubicích. S jakými disciplínami bojových
sportů je možné se u vás setkat?
Je to thajský box a kickbox, které se někdy „hážou do jednoho pytle“ jako jedna disciplína, ale není tomu tak, jsou dvě. A jako třetí disciplínu děláme MMA, neboli smíšená bojová umění.
Jaké kategorie lidí trénujete?
Pracujeme s dětmi už od šesti let. První dětská skupinka je od šesti let do devíti, druhá je od deseti do třinácti let. Klasické nábory u nás začínají od čtrnácti let výše, kde už jsou zahrnuti všichni. Dospělé pak rozdělujeme na tři skupiny. Jednou z nich jsou začátečníci, které nazýváme náborová skupina. Tito lidé se s bojovými sporty seznamují nebo se jim věnují jen nějakou kratší dobu. Druhou skupinu dospělých tvoří pokročilí, kde jsou už jedinci zkušenější a závodníci. A třetí je skupina MMA. Její doménou jsou smíšená bojová umění.
Takže při takovém vytížení máte někoho na pomoc…
Je nás šest trenérů. Máme dva trenéry pro děti, dva trenéry pro MMA a jsme dva trenéři pro thajský box.
Kdo všechno může bojové sporty provozovat? Existují u nich nějaká omezení?
Věková omezení vlastně nejsou. Máme pouze stanovenou spodní hranici od šesti let. Člověk musí být v pořádku po zdravotní stránce, proto zjišťujeme, zda nemá zájemce problémy s páteří. Zajímá nás také, jestli je v pořádku kardiovaskulární systém a v neposlední řadě také systém nervový, kde se hlavně zaměřujeme na skutečnost, jestli v minulosti neměl člověk nějaký epileptický záchvat.
Jak vlastně probíhá takové seznamování úplného začátečníka s bojovým sportem?
Když k nám přijdou do tělocvičny noví zájemci, většinou už o tom sportu něco vědí, protože si už něco přečetli nebo něco viděli. My pro začátek velmi doporučujeme, aby se nejprve podívali na náš trénink. Tréninky jsou veřejné. Může tam tedy kdokoli přijít, může si sednout a dívat se, jak trénink probíhá. První absolvovaný trénink u nás je zcela nezávazný, zcela zdarma a bez podniknutí jakýchkoli administrativních kroků, což je další záležitostí, která usnadní přístup k bojovým sportům a k nám. Pokud je člověk spokojený a přijde příště, potom už řešíme přihlášku a podání dalších informací.
Jsou vaše tréninky nějak časově ohraničené, tedy že se uskutečňují formou kurzu a už není možné připojit se například v polovině?
Tímto způsobem jsme to dělali dřív. Náborová akce tehdy proběhla v jeden měsíc a pak už další zájemci nemohli přijít a museli si počkat na další termín. Dnes nábor probíhá celoročně, a tak má případný zájemce možnost připojit se kdykoli. Jednotlivé techniky neustále opakujeme, jen se odehrávají v jiných modelových situacích, takže zájemce o nic není ochuzen.
Postupem času se asi vaši svěřenci vyčlení na ty, kteří chtějí bojové sporty mít jako koníček, a na ty, kteří budou závodit. Jak se v takovém případě liší vaše požadavky?
Většina lidí, kteří k nám přijdou, chtějí bojové sporty dělat kondičně jako hobby nebo sebeobranu. Takoví lidé se tomu věnují dobrovolně, nedělají to kvůli nám. Požadavky na ně máme pouze v tělocvičně, kde vedeme tréninkové jednotky. Vysoké nároky na ně tedy nemáme a v podstatě si mohou dělat, co chtějí, čímž ale nemyslím, že by směli to, co se naučí v tělocvičně, zneužívat i někde jinde. To ne. Na to klademe důraz. Pak jsou tu lidé, kteří chtějí od začátku závodit a přistupují k tréninku velmi vážně. My jako trenéři pro ně připravujeme tréninkové plány, jak se mají připravovat i mimo tělocvičnu. To znamená, jak mají běhat, jak mají posilovat, jak se mají stravovat, jaké mají brát vitamíny, jak regenerovat…
A jaký je tedy optimální počet tréninků pro závodníka?
To je velmi individuální záležitost, protože někomu svědčí, když se za týden zúčastní deseti tréninků, čehož tedy zrovna já nejsem zastáncem. Někomu jinému na druhou stranu zase vyhovuje, má-li za týden tři až čtyři tréninky. Je to hodně individuální záležitost, ale když se to pokusím zobecnit, ve své podstatě pět až šest dní v týdnu trénuje téměř každý.
Čím vším musí projít svěřenec, abyste mu dovolili účast na závodech?
Musí samozřejmě projít tvrdým tréninkem. Někdo je schopen závodit za půl roku. Někdo jiný může závodit za tři až čtyři roky. Opět se to posuzuje individuálně. U nás se snažíme aplikovat nepsané pravidlo, podle něhož se rok cvičí a teprve potom začínáme přemýšlet o závodech.
Vedete tréninky řadu let. Můžete se nám pochlubit nějakými úspěchy z pozice trenéra?
Úspěšných lidí, kterých z naší tělocvičny vzešlo, je víc. Nechtěl bych někoho opomenout. Zmíním například Dana Waciakowskeho, to byl náš výborný reprezentant, dále Zbyněk Šubert, René Blažejovský, který je dneska můj kolega, a spoustu dalších, na které bych opravdu nerad zapomněl. V současnosti je naším nejúspěšnějším reprezentantem Luboš Lesák, který se stal předloni mistrem Evropy. Tomuto sportu se samozřejmě věnují i děvčata a dokonce bych řekl, že z jejich strany zájem o bojové sporty roste.
Jaké vlastnosti podle vašeho názoru nesmí chybět dobrému trenérovi?
Dobrý trenér musí samozřejmě bojovým sportům rozumět. Bez toho to nejde. Další důležitou věcí je, že trenér si musí umět daného svěřence „načíst“. Musí umět svěřenci své zkušenosti předat podle toho, jaký ten svěřenec je. Nedá se k tomu použít žádná šablona, jelikož někomu svědčí spíše statický přístup, jinému vyhovuje přístup dynamický a podobně. Myslím si tedy, že individuální přístup je klíčový.
Jste schopen zformulovat svůj názor na přípravu současných závodníků obecně?
Ti, kteří k tréninku přistupují seriózně, přistupují seriózně i k přípravě. Vidím to nejen u nás, ale i v jiných oddílech.
Dnes jsou i dobré podmínky. Všude jsou posilovny, tělocvičny, takže ty možnosti lidé mají. V našem sportu je samotná tréninková příprava jedna z nejnáročnějších v porovnání se sporty jinými. Kdo podle mého názoru projde naší přípravou, dokáže si odnést určitý fyzický fond, který může zúročit i v jinde. Často se proto stává, že trénujeme i jiné sportovce, například fotbalisty nebo hokejisty, abychom je připravili v oblasti kondice, obratnosti, pohyblivosti a síly. Podle mě je tedy tréninkový proces na velmi dobré úrovni.
Čím bojové sporty obohatily váš život? Co vám daly?
Já jsem byl odjakživa hyperaktivní dítě. Řekl bych, že někdy až moc. Bojové sporty mě naprosto zklidnily. Veškerou přebytečnou energii, kterou v sobě mám, nechávám v tělocvičně. Díky tomu jsem pak daleko vyrovnanější a smířlivější člověk.
Děkujeme panu Macákovi za to, že nám věnoval čas na poskytnutí rozhovoru, a přejeme mnoho úspěchů při tréninkové přípravě jak kondičních sportovců, tak i budoucích závodníků.
