Stromy vypravují – O dubu pod Lichnicí

Hrad Lichnice byl vybudován v polovině 13. století a prý tehdy byl u staré hradní cesty zasazen dub. Prožil s hradem slavnostní chvíle, když sem přijel český král Karel IV, i strastiplné doby při obléhání husitskými vojsky. Neznatelně se léty proměňoval, košatěl a jeho kmen mohutněl. Proměny hradu byly nápadnější — například když přistavěli hradní palác, protože roku 1489 převzal Lichnici nový majitel a rozhodl se zde usídlit. Byl to neúprosný vládce nad vším, co mu patřilo: nad rozsáhlým panstvím, mnoha poddanými i nad mladou manželkou Kateřinou. A tento Mikuláš Trčka z Lípy se stal smutným hrdinou pověsti vztahující se k dubu v podhradí. Pověsti, kterou obdobně zpracoval i spisovatel Josef Prchal, rodák z tohoto kraje.
 
Pan z Lípy vládl nemilosrdně. Jeho žena se sice snažila některá přísná rozhodnutí alespoň trochu napravovat, ale musela být opatrná, sama na tom nebyla o mnoho lépe. Jak se poddaní svého pána báli, tak svou paní litovali.
 
Jednou byl pan Trčka, který zastával funkci královského hejtmana, náhle povolán k panovníkovi do Prahy a odtud byl vyslán s poselstvem do Uher. Pouze o tom stačil poslat paní zprávu po mladém rytíři Vilémovi.
 
„Paní, z Prahy přijíždí rytíř Vilém a prosí o přijetí.“
 
Kateřina překvapeně zvedla oči od rámu s výšivkou: „Přijíždí sám? Až Prahy? Rychle ho uveď,“ obrátila se k sluhovi, který čekal u dveří.
 
Nebývalo časté, aby hrad mezi lesy, tak osamoceně se tyčící na hřebenu Železných hor, navštívil urozený host. A mladý, jak si udiveně uvědomila hradní paní. Překvapen byl i rytíř Vilém, podle stáří pana Trčky z Lípy se domníval, že jeho paní mu bude věkem blízká, ale u hrad­ního okna Lichnice stála půvabná mladá žena, jakou by tady nečekal.

Žižkův dub„Buďte pozdravena paní, přináším list od urozeného pana Mikuláše z Lípy. Zde prosím“, a s dvornou úklonou — jak byl navyklý — podal paní dopis. Překvapená Kateřina rozpečetila manželův list, z něhož se dově­děla, že manžel bude na cestách ve službě králi několik týdnů a že do jeho návratu má poskytnout poslovi na Lichnici ubytování, aby nebyl hrad bez rytířské ochrany. Podivila se takovému příkazu, ale byla zvyklá poslouchat.

Rytíř Vilém byl zaskočen ještě víc. Původně se mu vůbec nechtělo zůstat bůhví jak dlouho kdesi na hradě mezi lesy, tak vzdálenému ruchu královského dvora, ale po setkání s hradní paní se všechno změnilo. Zamiloval se do krásné ženy na první pohled. A čím víc Kateřinu pozná­val, tím jeho láska rostla. Vilém raději vyjížděl na celé dny z hradu, aby se vyhnul setkání s ní. Při putování po okolí se dověděl, jak se nepěkně chová hradní pán ke své ženě. Pro Viléma bylo potěšením každé setkání s ní, ale zbožná Kateřina nechtěla jeho pohledům ani slovům rozumět.

Dny ubíhaly a jednoho podvečera Vilém už nevydržel a upřímně se vyznal ze své lásky: „Už nemůžu kolem tebe, paní, jen chodit a dělat, že se nic nestalo. Toužím po tvé přízni a nechci se dál přetvařovat. Vím, že ani ty nejsi šťastná, přál bych si tě odvést jinam…“

„Od té doby, co jsi tu, jsem ještě nešťastnější než dřív, protože jsem poznala, jak bych mohla žít lépe. Ale Bůh rozhodl, jsem ženou pána z Lípy a nelze jinak. Jestli mě máš rád, musíš odjet. Odjed‘ z Lichnice hned, netrap mě víc.“

„Přeješ-li si to — odjedu ještě před večerem. Přijď mě aspoň naposled dát s pánembohem…“

Paní přislíbila a sešla s ním k hradní bráně. Zastavili se u dubu, pod kterým Kateřina tak často osaměle stávala a dívala se do kraje.

Pak se Vilém obrátil k mladé ženě: „Rozmyslíš-li se, vzkaz a přijedu!“ A pak znenadání ke Kateřině přiskočil a políbil ji. Než se však stačil vy­švihnout do sedla, srazila ho rána plochým mečem.

„Proradný mizero! Chopte se ho! A spoutat!“ vykřikl Mikuláš Trčka na svůj jízdní doprovod, se kterým ve večerním šeru dorazil k dubu.

„A ji taky! Nechci nic slyšet, viděl jsem dost!“

Pověst pokračuje vypravováním o tom, že pán Mikuláš dal rytíře Viléma okamžitě bez milosti stít mečem a svou ženu zaživa přikázal zazdít na hradu. Čeládka bez odmluvy poslechla, ale pak tajně, když pán odejel z hradu, nešťastnou paní vysvobodili a odvezli do úkrytu. Prý tajně dožila kdesi v severních Čechách.

 


Listiny dokládají, že roku 1555 Trčkové postoupili Lichnici rodu Raben­hauptů, kterým patřilo i panství pod horami. Když roku 1610 hrad vyhořel, majitelé ho nechali neopravený a roku 1648 byl na příkaz císaře rozbořen, aby se v rozvalinách nemohli ukrývat lapkové.

O tom, že to byl hrad rozlehlý a mohutný, svědčí zbylé zdi — a to se nyní chodí po zasypaném prvním patře. Ke zřícenině vede dávno kratší cesta, tu původní však stále stráží mohutný starý dub. Je dutý, hořel, korunu má nevelkou, ale stále je obdivuhodný. Říkají mu Žižkův — ne kvůli obléhajícím husitským voskům, vždyť tady neporazitelný lidový hrdina s husity nebyl — ale jako symbolu pevnosti a nepokořitelné životní síly, kterou v sobě památný dub má.

 

zdroj: Stromy vypravují (KAZDA)

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.