V moci šmejdů
Vážení přátelé, i já se přiznám, že jsem se stal obětí šmejdů.
V polovině devadesátých let, v době, kdy bujely takzvané reklamní zájezdy, jsme s manželkou usoudili, že nám neuškodí nová životní zkušenost a rozhodli se jednoho z nich zúčastnit. Za pakatel poznáme zajímavé kouty naší vlasti a ještě se nadlábneme. Jelo se na přehradu Dlouhé stráně v Jeseníkách, což slibovalo zajímavé zážitky. Nejprve jsme ovšem byli zavezeni do jedné nedaleké restaurace, kde jsme spolu s ostatními účastníky, vesměs důchodci o jednu až dvě generace staršími, vyslechli dlouhé a únavné povídání o výhodách vlněných dek. Paní promotérka se chovala slušně, vlídně k nám promlouvala, usmívala se. Po přednášce obcházela všechny účastníky, jednoho po druhém a každému zadávala tutéž sugestivní otázku: „Koupíte deku?“ Kdo souhlasil, šel napravo, zaplatil a s balíkem nastoupil do autobusu. My ostatní jsme absolvovali ještě dvě kola. Nakonec se prodalo dostatečné množství zboží, aby nám to zaplatilo cestu do elektrárny a zpět domů, a to i nám několika, kteří jsme neodvolali svůj nezájem. Domů jsme se vrátili obtěžkáni zážitky, bez deky, živí a zdraví. To byl ovšem pouze trénink.
Zhruba o dva roky později jsme se přihlásili znovu. Asi nás netěšil klidný život, zatoužili jsme po adrenalinu a toho se nám skutečně dostalo v míře vrchovaté. Cesta byla v pohodě. Důchodci klábosili, aby nemuseli jíst, protože jídlo bude přeci v poledne a bude v ceně. Poprvé mě ovládla úzkost, když jsme zastavili na okraji jakési vísky na Vysočině. Stál tam obrovský kulturní dům snad někdy z padesátých let, řadu let už evidentně zcela prázdný. U autobusu stálo několik pohůnků v obleku, kteří nás nasměrovali do správného obřího sálu s vyvýšeným pódiem, na němž stál stůl taktéž monstrózních rozměrů. Po celé jeho ploše se pod rudým přehozem skrývalo cosi neforemného. Byli jsme usazeni ke stolům z dob socialistických jídelen na tvrdých židlích. Zasedací pořádek naštěstí nebyl stanoven, takže jsme si se ženou sedli někam dozadu a na kraj, to už je takový zlozvyk žáků a učitelů.
Pak na pódium vystoupil navoněný panák v obleku a bílých ponožkách. „Vážení přátelé, patříte k těm vyvoleným šťastlivcům, kteří se mohou zúčastnit naší výhodné akce, která vám výrazně zlepší kvalitu života.“ A teatrálně strhl přehoz. Pod ním byly desítky hrnců nejrůznějších tvarů a velikostí. To bude v pohodě, pomyslil jsem si, je to jen o nádobí. A o něm se toho nedá moc říct. Jak naivní! Dotyčný muž o nich kecal čtyři hodiny nepřetržitě. Dostali jsme lekci zdravého vaření, náhled do technologie výroby hrnců, zásady zdravého životního stylu. Bylo nám střídavě podlézáno, střídavě vyhrožováno. Dozvěděli jsme se, že pokud chceme kvalitně žít a zemřít, musíme si koupit nabízené hrnce. Bez nich to nejde. „To opravdu chcete dál vařit v těch vašich oprýskaných smaltech? Opravdu? Chcete dostat rakovinu? Cukrovku? Infarkt? Tak jen si vařte a žerte postaru. Mně je to jedno! Nekoupíte? Vaše chyba! Zemřete v bolestech a zcela opuštěni!“
Někteří důchodci na sobě začali v průběhu show pociťovat příznaky těchto nemocí, navíc i choleru, tyfus a pravé neštovice, a tak se domáhali nákupu již v této části. Toho pak trpce litovali, neboť teprve v druhé etapě nastala dražba. „Když koupíte velkou soupravu hrnců za třicet pět tisíc ká čé, dostanete k tomu soupravu značkového porcelánového nádobí z Číny. Za pouhých patnáct tisíc. Tak kdo má zájem? Hlaste se! Máte na to třicet sekund! Konec! Šmytec!“ Když si zfanatizovaní staroušci nabrali svůj „výhodný set“, přišla jiná, ještě výhodnější nabídka: Super velká souprava nerezu, příbory a porcelán za pětapadesát tisíc! No, nekupte to! Když vybídl zájemce, aby se hlásili, vypadalo to jako po Hitlerově projevu v Norimberku. A další, ještě lepší koupě: To vše plus ubrusy. To vše plus ubrusy a souprava osušek. To vše plus zájezd, samozřejmě reklamní, do Polska. Ten chlap tam vyinkasoval během chvilky snad milión.
Ne všichni účastníci akce však byli stejně disciplinovaní. My s manželkou se drželi zpátky, nepropadli jsme davovému šílenství, jen jsme němě zírali. Později jsme děkovali zdravému rozumu, neboť nabízené zboží se dalo běžně sehnat v kamenných obchodech za zlomek ceny. Někteří nešťastníci se v průběhu seance neprozřetelně pokoušeli číst knihu či nějaký bulvární plátek. Jiní, přeplněni dojmy, začínali klimbat. Další, přeplnění močí, chodili příliš často na záchod. Od toho sloužilo místní gestapo. Oni hoši v oblecích, kteří nás zavedli do jámy lvové, nám pak stáli za zády a kontrolovali, kdo dává a kdo nedává pozor. Nenadále přiskakovali k nic netušícím obětem, vytrhávali jim četbu, kterou vraceli až na konci školního roku, pardon, na konci zájezdu, spící probouzeli třesením. Lidem, kteří nehleděli ke stupínku, domlouvali, případně jim přímo otáčeli hlavu. Ten, kdo odcházel příliš často na toaletu, rovněž dostal černý puntík.
O přestávce jsme byli obdarováni obědem. Byl vepřový plátek, rýže a pravá nefalšovaná UHO! I někteří důchodci byli trochu zklamáni. Ani přidat si nemohli!
Po pauze pokračoval brainstorming. Pátou hodinu. Ten chlap už jenom řval. Kdyby měl patku a knírek, mohl by dělat dvojníka führerovi. Ale většina lidí se podvolila. Pohůnci jim pak museli pomáhat s nově nabytým majetkem nesmírné hodnoty do autobusu. Ti lidé jsou určitě zdraví dodnes, mnozí už třeba po smrti. Čest jejich důvěře!
A to účastníky čekal ještě jeden bonus. Už v nabídce zájezdu se sliboval věcný dárek. Tím byla souprava tašek typu matrjoška. Ve velké byla menší, pak ještě menší a pak futrál na brejle. Někteří spoluobčané se tam vydali beztak jen kvůli tomu. Ti, co koupili, dostali tašku s úsměvem. My, co jsme byli jaloví, jsme vyfasovali aspoň úšklebek. Hříšníci s černou tečkou původně dostali dárek také, pak ale Vůdce nejspíš zjistil, že je chce ušetřit na další akci, a tak je dotyčným začala ochranka vytrhávat. Mezi nimi byli i dva staroušci, kteří se sotva drželi na nohou. Pán při přednášce usínal, paní si chvílemi četla. A nic si nekoupili. Měli velkou tečku. Museli být rádi, že je vůbec vrátili domů. Byli, ale slzy v očích měli.
Následoval výlet na Želiv. Klášter byl zavřený, takže jsme ho obešli jen zvenku. Vždyť už byl skoro večer! A tak se za půlhodinku jelo. Myslím, že všichni už byli tak otupělí, že to nikomu ani nevadilo.
Mnozí se vrátili výrazně materiálně obohaceni. Mně to utrpení naopak obohatilo duševně. Rozhodl jsem se, že se už žádné reklamní akce nikdy nezúčastním. A dodržel jsem to. Zaplaťpánbůh!
