Vlkodlak (Hororová pohádka)

Evička kráčela městským parkem. Byl večer, z oblohy shlížela bledá tvář měsíce. Snad se usmívala, ale nejspíš se v předzvěsti následujících krvavých událostí ironicky ušklebovala. Inu, Měsíc je nevyzpytatelný patron.

Dívka se vracela ze základní umělecké školy. Nacvičovali nové taneční vystoupení, jeho termín se nebezpečně blížil, ale pořád to nebylo ono. Výuka se táhla, paní učitelka střídavě řvala a střídavě zoufale pofňukávala. Znovu a znovu tanečnice projížděly jednotlivé figury a celé vazby. Znovu a znovu to věštilo fiasko. Pak se to povedlo jednou jedinkrát trochu lépe a nervově zhroucená pedagožka konečně děti propustila. Evička vyťukala esemesku, že domů dorazí o něco později. Moc dobře věděla, že jinak by ji máma zoufale prozváněla a doma by si vyslechla kázání, že takhle tedy ne, že měla dát vědět.

Vzala to zkratkou přes městský park. Běžně tudy nechodila, rodičům se to nelíbilo a holky o téhle části města taky ledacos vyprávěly. A nic pěkného. Tak třeba Nikola tady viděla partu feťáků, a to vzadu u polorozpadlého altánu, kde jí nabízeli jakési pestrobarevné tablety. Tamtudy nepůjde.

A Anežka barvitě vyprávěla, jak u fontánky jednou stál chlap, co pod kabátem neměl vůbec nic a ještě jí to ukazoval. Tak tam už vůbec nepůjde.

Vzala to přímo prostředkem, kolem nádherného záhonu plného rudých růží. Potom ji štěrkem vysypaná cestička zavedla pod rozložité větve listnáčů, které měsíci konečně zabránily ve šmírování. 

Pojednou cosi zaslechla. Ano, z dálky zazníval hluk aut a cinkání tramvají, ale tohle bylo něco úplně jiného. Znělo to jako psí vrčení. A navíc nebezpečně blízko.

Zastavila se. Možná tu někdo venčí svého mazlíčka a dost možná bez vodítka. Musí se mít na pozoru. Vůbec to nepřipomínalo hysterické pištění čivavy nebo kníkání maltézáčka. Ne, tohle muselo být mnohem větší zvíře.

Udělala další dva kroky. Ozvalo se to znovu, o kus blíž. Aby ji tak ta vzteklá potvora pokousala! Tuhle v televizi vysílali reportáž, jak jedné holce sousedův pes strhl půlku obličeje. Ta chudinka teď vypadá po deseti operacích jako hororová příšera. Kdyby k něčemu takovému došlo, nemohla by ani na vystoupení. A přitom jako jedna z mála dnes excelovala. No, ono by stačilo, kdyby jí pes rozdrásal tyhle nové elasťáky. To by byl doma průšvih! Navíc by následoval tvrdý výslech. Kudy to šla? Proč tudy šla? Proč úplně sama? Proč nedávala pozor? Co jí doma říkali o chození přes park? A tak dále a tak dále.

Začala pomalu couvat.

Z keře se vyloupl mohutný stín. V duchu se začala rodičům omlouvat. Měli pravdu. Neměla tudy chodit. Neměla.

Ten přízrak rozhodně nebyl pes. Ani nemohl být. Měl výšku dospělého člověka.

Zděšeně docouvala na prostranství s růžovým záhonem, oči rozšířené hrůzou. Je to asi nějaký blázen, šílenec, vrah! Kam se hrabou feťáci a ten pán bez spodního prádla!

A kolem žádná záchrana. Zkusí zavolat o pomoc! Zařve. Přiběhnou ti závisláci a příšeru vyděsí skelnými pohledy a injekčními stříkačkami. Ale možná, možná se přeci jen v parku úplnou náhodou nachází nějaký normální člověk, nejlépe s normálním psem a přiběhne jí na pomoc. Nebo možná policajti, kteří kolem sporadicky projížděli autem.

Nadechla se. Ale hlasivky, stažené hrůzou, nevydaly žádný zvuk.

Bytost mezitím vstoupila na plochu zalitou září měsíce. Byla skutečně oblečena jako člověk, ale tvář, tvář měla zvířecí. Vypadala jako … vlk z pohádky o Červené karkulce. Jenže tenhle „vlk“ na sobě neměl babiččinu noční košili a čepec. Nad límcem pánského kabátu, pod rozcuchanými vlasy přízrak výhružně cenil dlouhé žluté zuby. V očích bylo patrné vzrušení lovce. A z rukávů vyčnívaly dlouhé vražedné drápy.

Pochopila. Vlkodlak! Opravdový vlkodlak!

Příšera se blížila, vrčela, její čelisti se netrpělivě chvěly. Zrak plál chtíčem. Touhou po mase. Po jemném masíčku.

Evička ustoupila o další krok. A ještě o jeden.

Měsíc byl spokojen. Doširoka se usmíval, až z toho vznikl mimořádný úplněk. Pro dnešek si vybral dobrý horror!

Dívka zmírala hrůzou. Už cítila závan smrdutého dechu. Zavřela oči a horečně přemýšlela, co dělat.

Pak si na něco vzpomněla.

Kdysi ji babička vodívala do školní družiny kolem staré zahrady s rozbitým plotem. Pravidelně z ní vybíhal nevrlý frustrovaný pes, cenil na ně zuby a dorážel. Z huby mu kapaly sliny, což zavánělo přízrakem vztekliny. Ale babička věděla, jak na něj.

Vždycky něco vykřikla a pes dal pokoj. Ale co to bylo?

Vzpomeň si! Vzpomeň!

Už se zalykala puchem z blížícího se chřtánu, už téměř cítila dotyk jeho ostrých drápů, už … 

A pak si to vybavila.

Otevřela oči, vymrštila ruku s nataženým ukazovákem. Ten směřoval do hustého houští v rohu parku. Současně přemohla zadřené hlasivky a vykřikla: „Kočiččččkáááá! Kočiččččkáááá!“

Příšera ztuhla, zavětřila. Pak táhle zavyla, spustila se na všechny čtyři a s hlasitým štěkotem se hnala ukázaným směrem.

Po chvíli se odtamtud ozvalo zoufalé mňoukání, pohřební pláč vražděné kočky. Potom se rozhostil klid, přerušovaný pouze hlasitým mlaskáním.

Ale to už Evička odjížděla tramvají číslo šestnáct směr domov.   

grafika: Renata Bočková

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.