Já, matka – Touha po štíhlé figuře

Já, matka (kresba Dita Korbelová)

Dnes se trochu přiznám… V těhotenství jsem nabrala nějakých 18 kg a díky tomu, že jsem nebyla předtím žádný střízlík, zastavila se váha na úctyhodných devadesáti kilech. Píšu to záměrně slovy, protože to není tolik do očí bijící. Mám problémy, jako mnoho jiných žen s boky. Jak to zpívá ta Ewa Farná? Mám boky jako skříň, jako skříň… A k tomu ráda jím, ráda jím… No, takže asi takto nějak.

Každopádně, říkala jsem si, jak po porodu nebudu hubnout, budu přece kojit, takže budu jíst zdravě. Ups… Díky všem problémům, které Jiříček měl, jsem přišla o mlíko a už se mi nepodařilo se rozkojit. Kde nic, tu nic. Ještě, že jsou ty umělá mlíčka. Ovšem, má vidina jíst zdravě, vzala za své. Po propuštění z nemocnice, když už byl prďolka v naprostém pořádku, mé první kroky s kočárkem vedly do McDonalda. Stále jsem si říkala, že je to po dlooooouhé době a jednou přece zhřešit můžu. Je pravda, že od té doby jsem v „mekáči“ nebyla, ale za to u mě doma v ledničce, docela často, objevíte kofolu nebo coca colu. To je moje droga.

No, abych se vrátila k mému odhodlání hubnout. Našla jsem si videa na internetu, říkala jsem si, jaká to bude paráda, když malý usne a já se na to vrhnu. Malý usne a já najednou musím umýt nádobí a napsat nějaký článek nebo recenzi. Nevadí, usne po dalším jídle. Když znovu spí, najednou potřebuju dočíst kapitolu v knize, která je napínavá jako kšandy, potřebuju vyprat prádlo. Opět mi to nevadí, bude spát zase. Když usne znovu, to víte, musím pověsit to vyprané prádlo a mám přece právo na odpolední kafíčko a siestu u knížky… Takto je to u mě pořád.

Jednou, jedinkrát, jsem cvičila a druhý den si nedokázala sednout na záchod, jak mě bolely stehna, nedokázala jsem normálně zasmát, jak mě bolely břišní svaly… A víte v jakém stádiu jsem teď? Popíjím kofolu, píšu tento článek a říkám si, že co, hlavní je, že jsem zdravá, malý prospívá a však až začne lozit, tak si chvilku nesednu. Tím pádem, budu přece hubnout. A jak bude větší, procházky budou delší a delší – a chůzí se taky hubne, co?! Stále mám času dost, ještě je ve mně plamínek naděje, i když vážím nějakých sedmdesát sedm kilo (opět psané, ať to nejde hned tak vidět).

Ale to štěstí, co zrovna spinká v postýlce, mi za to stálo!

Jacek

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Darina Krejčí

Jsem vášnivá knihomolka a máma na plný úvazek. (osobní blog)