Kašlu na to

Tuhle jsem se ráno vzbudil a bylo mi jasné, že nejsem ve své kůži. Bolelo mě celé tělo a nosohltan pálil, jako by mi ho někdo vystříkal Savem. Inu, evidentně přicházela nějaká ta rýmička.

Vybavil jsem se tedy kapkami do nosu, příslušnými analgetiky a statečně jsem vyrazil do práce. Mé předpoklady se bezezbytku naplnily. Z nosu mi kapalo, jak z vodovodního kohoutku, hlava třeštila, ruce i nohy ochabovaly. Inu, rýma. Druhý den se mi neprodyšně ucpal nos, takže jsem ho prostřikoval odporně štípající emulzí. Ta moc nezabírala, postupně jsem nabýval pocitu, že můj oteklý rypák by neprorazil ani Alfréd Nobel se svým dynamitem.

Ale setrvával jsem v klidu, neboť, jak známo, neléčená rýma trvá týden, léčená pak sedm dní. Tahle pranostika evidentně platí. Po týdnu mě přešla rýma a začal kašel. Zprvu nenápadný, dalo by se říci celkem přívětivý kašlík, se postupně zhoršoval. Chrčelo ve mně jak ve starých pendlovkách, chrchlání připomínalo souchotináře nad hrobem. Co chvíli mě rozklepala zimnice.

Prostě nastal pravý čas vydat se k lékaři, pokud jsem nechtěl skončit ve špitálu s rozjetým zápalem plic a zároveň ještě nakazit půlku kanceláře, jejíž osazenstvo na mě už tak nevraživě pohlíželo.

Původně jsem chtěl vstát hodně brzo, abych byl v čekárně u obvodního lékaře jako první. Ale nešlo to. Prostě nešlo. Přecházená choroba si vybírala svou daň: chtělo se mi spát, spát a jen spát.

Nakonec jsem se z domova vykopal v sedm, což se mi i tak zdálo optimální, neboť obvodní lékař měl začít ordinovat až o půl osmé. Vlekl jsem se pomalu jak asfaltovací stroj, hlasitě supěl, několikrát jsem se dokonce musel chytit zábradlíčka podél prudkého schodiště vedoucího k lékařskému středisku. Pak jsem ruku jen ztěžka odtrhával, bylo totiž dobrých mínus deset. Možná, že jsem při tom tu kovovou trubku zahřál jak radiátor, evidentně jsem měl zvýšenou teplotu. Řekl bych tak čtyřicet jedna ve stínu.

V čekárně už bylo narváno: chrchlalo tu dobrých dvacet spoluobčanů. A tak jsem čekal, čekal a čekal. Četl jsem si plakáty rozvěšené po stěnách, které optimisticky oznamovaly, které léky musíte brát, abyste zemřeli příjemněji, i když s prázdnou peněženkou. Navíc jsem začal pociťovat příznaky, které s mou nemocí rozhodně nijak nesouvisely, ale zato byly pečlivě popsány na všudypřítomných letácích. Chvíli jsem měl dokonce nepříjemné podezření, že mi začíná klesat děloha.

Někdy v deset hodin jsem usoudil, že nastala moje chvíle: byl jsem na řadě. Otevřely se dveře ordinace a já se do ní chtěl nacpat.

„Vaše číslo?“ ozvalo se.

„Rodné?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Ne, pořadové.“

„Cože?“

„Vy nemáte lístek z terminálu?“

 „Ne.“

„Tak si ho vemte, a až budete vyvoláno příslušné číslo, přijďte. Copak jste si toho nevšim?“ Možná chtěl dodat: „Blbečku“, ale nedodal. Patrně ze slušnosti.

Byl jsem u doktora poprvé po zhruba pěti letech a té technické novoty jsem si vzhledem ke své indispozici vůbec nevšiml. Přistoupil jsem k nablýskanému přístroji a zmáčkl příslušné tlačítko. Vyjel mi lístek s číslem 68. Projela mnou vlna zoufalství, která skončila až ve střevech a já si musel vyzvednout klíč od toalety. Tam bylo kvůli dokonalé hygieně dokořán otevřené okno, takže jsem promrzl i na partiích, které jinak zůstávají skryty.

Tak jsem se v čekárně prokašlal až k jedenácté hodině, kdy lékaři začala polední pauza. Trvala už víc jak osmdesát minut, když jsem pocítil takovou touhu konečně se zavrtat do teplé postele, že jsem se zmačkal inkriminovaný pořadový lístek a odbelhal se domů.

Další ráno jsem seděl v čekárně s číslem 1 v ruce už v šest nula pět. Místnost zůstala prázdná až do půl osmé, což mě dost udivilo.

A ani pak se nic nedělo. Jen za dveřmi s velkým nápisem Sestra bylo slyšet podezřelé zvuky. Zaťukal jsem. Nic. Zaklepal jsem znovu. Ozvalo se zabručení a posléze se dveře prudce otevřely. Zíral jsem do tváře naštvaného zarostlého chlapa.

„Co chcete?“ zabručel.

„Vyšetřit.“

„Pan doktor tu není. A nebude. Přijďte zítra.“

„Ale já bych potřeboval neschopenku pro zaměstnavatele.“

„Klidně bych vám ji napsal, ale nebyl jste vyšetřen, neschopenky navíc musí podepisovat lékař. A ten tu není.“

„A nebude,“ dodal jsem poučeně.

„Přesně tak.“

„Tak aspoň propustku bych potřeboval.“

 „Dobrá, tak mi ji dejte.“

 „Já si ji nevzal, netušil jsem, že bude potřeba.“

Zabručel a ukázal na jednu z cedulek na dveřích. Stálo tam: „Propustky nevystavujeme, jen potvrzujeme.“

„Zaběhněte pro ni domů a přineste.“

„Myslíte, že jsem ve stavu, abych běhal?“ zaskuhral jsem do kapesníku.

„Váš problém,“ dodal a chtěl zavřít dveře.

„Budu si stěžovat,“ zakvílel jsem, „a kdo vůbec sakra jste?“

Zevnitř se ozvalo temné: „Sestra.“

Před nosem se mi ocitla další velká cedule: „Naše sestra není hluchá, jen velmi zaneprázdněná. Nerušte její práci klepáním, vyčkejte jejího příchodu do čekárny.“

Bylo mi ihned jasné, že ta vousatá dáma se tam už neukáže.

Opět jsem se belhal domů a začalo se mi zdát, že se zdravotní stav lepší. Kašel sice neustal, ale hrůzná vidina dalších podobných sezení mi dodala sílu vrátit se do práce. Jen doufám, že nastuzení nezmutuje na zápal plic.

Ale co!

Na zameškané dny jsem si vzal neplacené volno.

Jsem v pohodě. Kašlu na kašel. Kašlu na všecko.

Musíme být přeci optimisté!

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.