Nekonečný příběh

Po smrti babičky jsem byl rodinou pověřen, abych u příslušné firmy zrušil pevnou linku telefonu. Jel jsem zrovna do jednoho nejmenovaného moravského velkoměsta, takže jsem se rozhodl celou záležitost vyřídit přímo v obchodě, a to osobním jednáním. Naivně jsem se domníval, že tato záležitost bude vyřešena během několika sekund, v případě neočekávaných komplikací tak do pěti minut.

Přistoupil ke mně vymydlený mladý muž s výrazem pohádkového dědečka: „Mohu vám nějak pomocííí?“

„Ano,“ odtušil jsem, „potřeboval bych zrušit telefonní linku.“

Maska se rázem změnila v neoblomnou žulu: „Tak zrušit?“

„Ano.“

„A mohu se vás zeptat, z jakého důvodu jste se tak rozhodl?“

„Nemohl,“ chtělo se mi říct. Nicméně zatím jsem se choval vlídně a přátelsky.

„Zemřela babička, která tuto na mě napsanou linku používala, a já ji nepotřebuju.“

„Dobře.“ Upřel na mě sugestivní pohled: „Mohu vám nabídnout nějaký výhodný tarif pro mobilní telefon?“

„Už mám.“

Mladík přiskočil k počítači: „Jaké je to číslo, prosím?“

„To není u vás.“

„Aha.“ Nadšení se vypařilo.

„A smím se vás zeptat, jakou částku platíte za měsíc?“

Začal mě štvát. Časovou dotaci jsem už přesáhl a jednání uvázlo na mrtvém bodě. Místo rušení linky byl zahájen výslech. Divil jsem se, že mi ještě nezačal svítit lampičkou do ksichtu a řvát: „Tak už se přiznejte, Boček!“

Ale třeba to teprve přijde.

Vztekle jsem zavrčel: „Po tom vám nic není,“

„Tak mi alespoň řekněte, jakou částku byste si představoval. My jsme totiž na trhu zaručeně nejlevnější.“

Chvíli jsem přemýšlel, jak z toho ven. Operátora jsem rozhodně měnit nemínil. Pak mě napadla spásná věta: „Používám firemní tarif.“ Nebyla to pravda, ale bůh mi odpusť.

Hlasitě vzdychl: „Hmmm. Tak to vám výhodnější dát nemůžu.“

Byl viditelně zklamán, zničen, pokořen. Nebudou prémie. Sakra.

Pak ho něco napadlo: „Máte od nás internet?“

„Jo,“ přiznal jsem se neuváženě. To jsem neměl dělat.

„Tak to my vám dáme nový modem. Rychlejší, výkonnější. Co?“

„Noo …“

„Zaplatíte jen čtyři tisíce a budete mít mnohem lepší příjem internetu. Co?“

„Ne. Já chci jen …“

„A co internetovou televizi?“

„Ne.“

„A proč ne? Je to děsně výhodné.“

„Chci zrušit tu pevnou linku.“

„Prosím?“

Probral se ze svého zaujatého podbízení.

„Chci zrušit tu pevnou linku. Nepotřebuju ji.“

„Opravdu?“

„Jo.“

„Dobře,“ znovu vzdychl, „promluvím se šéfem.“

Vyťukal telefonní číslo a přivinul mobil k uchu.

„Ahoj, mám tady pána. Chce zrušit pevnou linku. Jo. Jo. Jo. Ne. Ne.“

Pak ke mně přistoupil a vrazil mi do ruky přístroj: „Pan vedoucí se vás na něco zeptá.“

Do ucha mi zaznělo: „Dobrý dééén. Tak vy chcete zrušit pevnou linku?“

„Ano.“

„A smím se vás zeptat proč?“

„Zemřela babička, která tuto na mě napsanou linku používala a já ji nepotřebuju.“

„Aha. A máte od nás tarif na mobilní volání?“

„Ne.“

„Můžeme vám nabídnout nejnižší cenu.“

„Mám už firemní.“ Opět lež, ale říkal si o to.

Nastala krátká pauza.

„Nechcete od nás rychlejší internet? Internetovou televizi?“

„Ne, ne.“

Vedoucí zafuněl do mobilu.

„Tak kolega to s vámi sepíše.“

„Díky.“

Típl to bez rozloučení.

Kolega pokýval hlavou a začal sepisovat žádost. Konečně. Trvalo to dalších deset minut, než mi ji předal v tištěné podobě.

„Do týdne vám přijde oznámení o zrušení služby.“

Zaplaťpámbů.

Když jsem s papírem odcházel, zaslechl jsem radostné vítání další oběti: „Dobrý dééén. Mohu vám nějak pomocííí?“

Já měl pocit, že jsem to ustál bez ztráty duševního zdraví.

Leč …

Za tři dny mi kdosi volal na mobil. Do práce, v pracovní době.

„Prosím.“

„Vy jste pan Bočééék?“

Neznámý ženský hlas.

„Ano.“

„Vy jste si podáál žáádost o zrušení pevné linky číslo …“

„Jo.“

„A nechcete levný tarif na mobilní volání?“

„Ne.“

„A rychlejší internet?“

„Ne.“

„A …“

„Hodinky s vodotryskem bych chtěl,“ rozhodl jsem se ji uzemnit.

„Hodinky, bohužel, nevedemééé,“ nenechala se vyvést z rovnováhy, „ale máme internetovou televizi a jako bonus dáváme digitální budík se zvonkohrou. Máte radóóóst?“

„Jo. Můžu se radostí posrat, to si pište.“

„Takže chcetééé … Píšu si: rychlý internééét. Můžu vám ještě s něčím pomocííí?“

„Do hrobu.“

„Prosííím, nerozuměla jsem asi?“

Uťal jsem to. Stal se z toho nekonečný příběh.

Linku nakonec zrušili, pravda.

Teď už jen čekám, kdy mi přijde ten digitální budík. Pušku už mám nabitou.

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.