Nemáme

Nemáme máslo

 

Tak prý nebude o Vánocích máslo. Lépe řečeno možná bude, ale cenou nad zlato.

Pamatuju doby, kdy se stály fronty na banány a pomeranče, játra se prodávala pouze pod pultem, vinné klobásy a krvavou tlačenku vozili příbuzní ze služebních cest do Prahy. A na konci osmdesátých let došlo na nejhorší: nebyl toaletní papír. A dámské hygienické vložky.

Jeden můj spolužák z pedagogické fakulty trpěl chronickou rýmou, nahříval si proto ovesné vločky a pak si je přikládal na nos. Řekl to jedné spolužačce, a ta mu místo vločky rozuměla vložky. Tedy, že si přikládá na nos ony dámské propriety. Zoufale ho přesvědčovala, aby jí je prodal, že si na nos může dávat něco jiného, dostupnějšího.
V tu dobu jsme jeli na půlroční stáž do Sovětského svazu. Byli jsme upozorněni, že tam nebude ani toaletní papír (používají se příhodně zmačkané noviny), ani vložky (čert ví, co se v tomto ohledu používalo, možná mech). Museli jsme proto absolvováním různých front v naší socialistické vlasti získat dostatek domácích toaletních výrobků, pokud jsme si nechtěli vytírat zadky Pravdou, což tam bylo běžnou praxí.

Teprve tam jsme poznali, co je to bída. Maso bylo na lístky, uzeniny byly na lístky, na lístky bylo máslo a dokonce i mýdlo. Na jednu osobu bylo možno vyzvednout dvě mýdla nebo jeden prací prostředek, museli jste si vybrat, jestli chcete mít čisté prádlo, nebo sebe. Alkohol nebyl skoro vůbec, vždyť panovala prohibice.

Obchody se vyznačovaly obřími rozměry. Ostatně co v Sovětském svazu nebylo obří? Možná že obří rozměry tam měly i miniatury. Ale vraťme se k těm velikánským prodejnám. Uprostřed se nacházel jeden malý funkční pult, u něhož stála nasupená prodavačka a rozlévala do přinesených sklenic mléko. Pokud jste chtěli pečivo, museli jste do dalšího obchodu. Pokud zeleninu, čekala vás tržnice, jediná solidně zásobená. Samoobsluhy nabízely pouze mouku, obrovské zavařovačky se zelenými rajčaty ve slaném nálevu a plechovky s mořskými řasami. Naše skupinová učitelka byla přímo nadšená, když na jednom předměstí sehnala pravou kávu. Ovšem nemletou a nepraženou, pouhé sušené boby.

Čokoláda nebyla, jedly se různé náhrady. Nanuky prodávali jedinkrát za náš pobyt, a to v Den vítězství, 9. května. Ruskou zmrzlinu ale měli pořád. Asi aby se poznalo, že jsme v Rusku.

Polotovary se nevedly. Když nám z dovezených zásob zbyly polévky v sáčku a rozpustné kakao a my je darovali našim učitelům, museli jsme je rozsáhle školit, jak je použít.

Protože jsme dostávali poměrně vysoké stipendium, nevěděli jsme, co dělat s tolika penězi. Utraťte si je, když není za co. To jsem nikdy před tím ani potom nezažil. Ze spotřebního zboží se daly koupit prakticky jen fotoaparáty. Na nábytek (ne že bych ho tam chtěl pořídit) se například stály obrovské fronty. V nich měli vždycky přednost veteráni Velké vlastenecké války, ověšení četnými vyznamenáními. Někteří se stali veterány s povolání, předbíhali ve frontách za své příbuzné a známé, většinou za úplatu. Kdo neměl známého veterána a nesehnal nábytek, tomu návštěva doma seděla třeba na žehlicím prkně podepřeném dvěma starými židlemi. Barevnou televizi měli ovšem všichni, i když někomu hrála jen černobíle.

Když jsme se vrátili, stále ještě do reálného socialismu, v létě roku 1989, přišly nám náhle české obchody plné, výborně zásobené, prostě pastva pro oči. A to jsme předtím byli, slovy Julia Fučíka, ?v zemi, kde zítra již znamená včera“.

Věřím ale, že ten nedostatek másla nic takového nevěstí. Spíš jsme už jen tak rozmazlení tržní ekonomikou, že nás i takováhle drobnost dokáže rozhodit.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.