Filmařem

O tom, že mě svět filmu a televize zajímá, jistě svědčí moje knížka Filmové a televizní Chrudimsko, stejně tak i mnohé články na toto téma.

Filmové a televizní Chrudimsko - obálka knihyJsem ovšem odjakživa člověk kreativní, takže jsem už v dětství zatoužil sám tvořit. Nadchly mě především filmy Karla Zemana, a to jak ty hrané, tak ty animované. Po jeho vzoru jsem pak stvořil svébytné „animáky“ Sindibád, Kapitán Nemo a Ostrov draků, které jsem vždy o Vánocích prezentoval rodině. Jednalo se víceméně o kombinaci obrázků a trojrozměrných objektů, takže často připomínaly panorama bitvy u Lipan či prostorové dětské knihy Vojtěcha Kubašty. Rafinovaným způsobem jsem postupně jednotlivé obrázky nasvěcoval stolní lampičkou za průhledným víkem vánoční kolekce. Za zvuků hudby z rádia (pokud se mi vůbec podařilo chytit něco jiného, než Hrajeme první směně) jsem předčítal autorský komentář. Mezi jednotlivými velkofilmy byly vlastnoručně vytvořené obrazové přestávky, tak jako v tehdejší televizi. Ne, nebyla to koťátka, spíš různé tajemné výjevy malované temperou, což vlastně koresponduje s mým odvěkým zájmem o pověsti a strašidelno. Nechyběly upoutávky na skutečné filmy: ty představovaly oficiální fotky získané přímo z kina. Zmíněné „animáky“ přežily dodnes a já výběr z nich přikládám jako GIFy k tomuto vyprávění. Jedná se o jejich první mimorodinnou prezentaci. Jo, mít jako dítě videokameru nebo mobil s kamerou, to by bylo něco! Však jen co jsem dostal magneťák, dal jsem se s bratránkem do nahrávání nejrůznějších vtipných scének à la Felix Holzmann nebo Šimek se Sobotou.

 

 

Chodil jsem do fotograficko-turistického oddílu pod vedením skvělého Milana Pilného, díky němuž jsem nikdy neměl pocit, že by mě pionýrská organizace nějak ideologicky deformovala. A Milan měl kameru, natáčel na táborech a některých dalších akcích a pak promítal našim rodičům. Tudíž jsem se už tehdy viděl na plátně. No, řeknu vám, byla to hrůza! Připadalo mi, že ze všech zachycených osob se tvářím rozhodně nejpitoměji.

Se skutečným natáčením profesionálů jsem se poprvé prakticky setkal až v páté třídě základní školy, kdy do Chrudimi zavítal malý televizní štáb pod vedením režiséra Jiřího Machačky, aby natočil jeden díl pořadu Vlaštovka (pozdější název Pionýrská Vlaštovka), který byl zčásti věnován i fotograficko-turistickému oddílu, jehož byl tehdy členem. Při té příležitosti jsem načerpal několik zajímavých zkušeností:  

1) Je nutná důkladná příprava na roli

Když štáb dorazil 8. února 1979 na naši Základní školu v ulici Sladkovského, dostali někteří vybraní a fotogeničtí spolužáci lístečky, na nichž byly napsány odpovědi na otázky, jež budou při natáčení zadány. Tudíž pak před kamerou zasvěceně vyprávěli věci, o nichž do té doby neměli ani páru. Já jsem pro jistotu nedostal text žádný, zato jsem se objevil z detailu na poměrně dlouhém záběru, který mě zachytil při fotografování. Asi vzhledem k tomu, že jsem měl úžasný kulich s velikou bambulí, záběr nakonec nevystřihli a já se pak mohl, obklopen zvědavou rodinou, asi jako každý nováček v oboru, při sledování sebe sama v televizi propadnout hanbou.

2) Součástí natáčení bývá spolupráce s hereckými hvězdami

Trému jsme tak nějak nepociťovali, tedy až do okamžiku, než jsme zjistili, že se ve štábu nachází jako moderátor tehdejší idol mládeže: herec Roman Skamene. Zprvu jsme ho totiž ani nepoznali – nechal si totiž nečekaně narůst knírek. Po tomto senzačním odhalení jsme ho začali zuřivě fotografovat (byli jsme oddílem mladých fotografů a přístroje jsme si měli přinést), přičemž on profesionálně nehnul ani brvou.

3) Natáčení je dřina

Filmovalo se i na sídlišti U Stadionu. V průběhu natáčení u Chrudimky jedna spolužačka omdlela, ne však v důsledku přemíry uměleckých zážitků, jako spíše kvůli dlouhému stání mezi záběry nebo při nich. Televizní štáb se zachoval zcela profesionálně. Zvyklý zřejmě na podobné situace, odvezl dívku dodávkou s logem ČST do nemocnice a nakonec vše dobře dopadlo. Všechny nás pak fascinovalo při odvozu zpět do školy množství zásob lihovin, které v podobě takzvaných placatic kolovaly uvnitř televizního vozidla od úst k ústům. Inu, vždyť byla pěkná zima.

4) Filmový materiál je drahý

Nakonec jsme už tehdy poznali neskutečnou cenu filmového materiálu. Když jsme vedeni naší soudružkou třídní vlezli nečekaně do roztočeného záběru, strhl se hrozivý rámus z úst režiséra. Byla pak, chudák, častována výrazy, za které jsme my, žáci, běžně dostávali dvojku z chování.

Dalších zkušeností jsem nabyl jako osvětlovač ve filmovém štábu, který za mého pobytu na studijní jazykové stáži ve Volgogradě natáčel dokument o životě českých studentů v tomto městě. Dorazil fakultní režisér s kameramanem, ale ve skutečnosti měla všechno na povel rázná paní docentka. Ta také vybrala ze studentů pomocníky štábu, mě mezi nimi. Působili jsme především jako osvětlovači. Každá scéna, byť se jednalo o dokument, se zkoušela. Paní docentce se nelíbilo tohle, pak zase ono. Natáčený pěvecký sbor zpíval moc nahlas nebo naopak potichu, špatně stál, nemístně se tvářil. Točilo se to jednou kamerou: poprvé zepředu, podruhé zboku, pak detaily. A ta světla, vážení, jsou pěkně těžká, zvlášť když je držíte hodinu nad hlavou. Osvětlovači se začali nenápadně vytrácet. Nejdřív jeden, pak druhý. Zůstal jsem jen já: poctivý vůl a držel v každé ruce jedno světlo. Brzy mi přišlo, že mi budou muset horní končetiny amputovat, neboť zkameněly. Pak se natáčelo ve školní knihovně. Paní docentka po budově pedagogického institutu sehnala tlupu nedobrovolných komparsistů všech národností, barev pleti a pohlaví. Jeden můj spolužák následně dvacetkrát vcházel do knihovny a půjčoval si nějakou knihu. Po jedenadvacáté to bylo správně, a pak se radši taky ztratil. Nakonec jsme přišli k tělocvičně. Kompars se při přesunu definitivně rozprchl, zbyl jen onen malý štáb a – Boček! „Krasívyj fizkultůrnyj zal!“ nadchla se paní docentka, která úplně zapomněla, že všichni, co jsme zbyli, umíme česky. Pak se zarazila. Tělocvična byla úplně prázdná. Jen v koutě se nacházely nějaké míče. Chvíli koukala do sálu. Pak na mě. Zamrazilo mě. „Boček!“ pronesla nakonec, „máte trenky?“ Polilo mě horko. Byl jsem na tělocvik velmi nenadaný a představa, že na mě bude koukat spousta generací studentů rusistiky, jak se snažím o trapné pohyby v tělocvičně, jak blbě hraju, že hraju basketbal, mě naprosto vyděsila. Přesto jsem duchapřítomně vykoktal: „Ne-nemám!“ A měl jsem, pěkně žlutozeleně štráfkované. Pevně jsem doufal, že to paní docentka nebude chtít osobně zkontrolovat. „Hmmm,“ řekla zklamaně, „škoda, tak natočíme jen tu tělocvičnu.“ Ani netušila, že z toho mohla mít tragikomedii. Záhy poté, co byl film dokončen, přišel listopad 1989 a dalším stážím ve Volgogradě bylo odzvoněno.

Petr Boček - Filmařem V roce 2009 přišel můj kolega Ivo Šulc s nápadem, že bychom mohli pro Chrudim napsat scénář mystifikační komedie, kterou bychom připomněli dějiny města a navázali na tradice místního humoru. Tak během roku 2010 vznikl snímek Chrudimátor. O jeho natáčení by se dalo mluvit dlouze, já připomenu jen něco málo. Předně jsem souhlasil, že ztvárním hlavního padoucha, ale odmítám hrát erotické scény, tančit a zpívat před kamerou. To posledně jmenované tam opravdu nebylo, ty první dvě hrůzy ano.

Ocitl jsem se tak ve filmové posteli dokonce s mužem. Pochopil jsem, že ty erotické scény fakt nejsou nic důvěrného. Leželi jsme v napodobenině lůžka, vlastně na šikmém praktikáblu v zákulisí chrudimského divadla, klouzali dolů, takže kolegové nám museli držet nohy, abychom úplně nesjeli. Obrovské dveře, jimiž se nakládají kulisy, byly kvůli světlu dokořán, lidé korzovali se psy podél chrudimských hradeb a překvapeně na nás zírali.

Teď k tanci: tu revuální scénu si vymyslel Ivo Šulc, protože miluje tanec a měl jsem v ní být za hvězdu já, totální pohybové dřevo, které tanec naopak nenávidí. Celá revue končí honičkou, při níž jednotlivé postavy padají na zem. Chtěl jsem si to vyzkoušet jako první. Práskl jsem sebou na matraci, která se tvářila celkem přívětivě, ale ve skutečnosti byla tvrdá jak železobetonový panel. Narazil jsem si koleno, které mě následně opuchlo a získalo (až na barvu) podobu menšího melounu. Potom si také špatně pamatuji nazpaměť texty, proto jsem nikdy dobře nerecitoval. Buďto jsem znal text, nebo to dobře znělo, nikdy obojí dohromady. Jo, dokážu se naučit spousty jmen, data narození herců, typové označení letadel, jejich parametry, takže přednášky mi nevadí, ale slovo za slovem nazpaměť prostě nezvládám. V Chrudimátorovi jsem měl říkat repliky, který jsem si sám napsal. A já zase pábil. Režisér to uťal, nedalo se nic dělat, musel jsem se zkáznit. Zaplaťpámbů! Některé scény se totiž musely znovu ozvučovat postsynchrony. A trefit se sám sobě do huby, když jsem si text stejně trochu přizpůsobil, byla věc takřka nadlidská. Musel jsem si do scénáře psát poznámky, co mám říct rychle, co pomaleji, kde je pauza … Klobouk dolů, milí herci a dabéři! Není to fakt žádná sranda.

 

 Petr Boček - Filmařem

 

Jinak vlastně onen padouch nebyl mou první filmovou rolí, už předtím se objevila moje ruka ve filmové hříčce Hledá se Jindřich. Ale kdybych to na sebe nepráskl, nikdo by to nepoznal.

Taky jsem si jako archivář připravoval podklady k několika televizním dokumentům (šlo převážně o cykly Tajemství rodu nebo Třináctá komnata).

Takže z výše uvedeného vyplývá, že si moc dobře uvědomuji nelehký úděl filmových a televizních tvůrců a hluboce před nimi smekám. Ono i natočení negativně hodnoceného snímku, (jak se lidově říká „kraviny“ či ještě hůř „(píp) -oviny“) dá pěknou fušku!

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.