Status Quo byli v Liberci ve skvělé formě a dopřáli fanouškům hardrockové posvícení
Zřejmě naposledy se českému publiku představila legendární skupina Status Quo. Na festivalu Benátská! potěšila v sobotu 29. července 2017 fanoušky devadesátiminutovým koncertem, během něhož zahrála většinu svých hitů. Všechny je angličtí rockeři odehrát nemohli, protože by na pódiu museli strávit aspoň tři hodiny. Tahle kapela totiž během své předlouhé existence nasázela do britské hitparády víc úspěšných singlů než kterákoli jiná!
Už mnoho let Statusáci volí jako otvírák slavnou Caroline (1973) a výjimkou nebyl ani liberecký koncert. Tuhle pecku lze považovat za jejich erbovní: jde o řízný a zároveň melodický hardrock, výrazně ovlivněný rokenrolem a boogie. Lidé u pódia, v němž převažovali skalní fandové, se samozřejmě ihned dostali do varu a hnali své miláčky k ještě většímu nasazení. A muzikanti v čele s osmašedesátiletým Francisem Rossim, který Status Quo v roce 1962 zakládal, publiku rádi vyhověli. Kapela je totiž kromě originálního hudebního stylu pověstná právě energií, která během jejích koncertů doslova tryská jako životadárná míza.
Na setlistu bylo sympatické, že zahrnoval kromě očekávaných hitů, k nimž patří Paper Plane (1972), Something ’Bout You Baby I Like (1981), Rain (1976) nebo Down Down (1974), i méně známé, avšak pro hraní naživo vhodné skladby. Šlo třeba o pecky Hold You Back (1977), The Oriental (2002), Creepin’ Up On You (2002) či Beginning Of The End (2007). Byla to parádní hardrocková jízda, postavená na kytarovém tandemu Francis Rossi a Richie Malone (ten v kapele výtečně nahradil loni zesnulého bouřliváka Ricka Parfitta).
Řinčivý rokenrol ještě nabral na intenzitě a neodolatelnosti, když se ke zmíněným pánům občas přidal Andy Bown: nejstarší člen kapely, který hraje hlavně na klávesy. V takových chvílích se díky trojici elektrických kytar vytvořila podmanivá zvuková hráz, která dozajista potěšila i lidi, kteří ještě pochybovali o tom, zda jsou Status Quo opravdu největším lákadlem festivalu.
Jediné zklidnění ve výbušném koncertu přinesla balada In The Army Now (1986), kterou díky nekonečnému obehrávání v českých rádiích zná snad úplně každý. A pak přišlo finále, které tvořily osvědčené vypalovačky Roll Over Lay Down (1973), Whatever You Want (1979) a samozřejmě Rockin’ All Over The World (1977) – neoficiální hymna kapely.
Rozdovádění fanoušci si však vytleskali přídavky. Velkým překvapením byla odlehčená pohodová písnička Burning Bridges (1988), kterou Status Quo na předchozích pěti koncertech v Česku nikdy nehráli! Zato úplný závěr strhujícího vystoupení se dal očekávat: nejprve úryvek z klasické divočiny Rock ’n ’ Roll Music a potom Bye Bye Johnny, nesmrtelné kousky od Chucka Berryho, kterými skupina končívala svou show už v polovině 70. let.
Říká se, že největším uměním je včas odejít. Na festivalu Benátská! se jasně ukázalo, že Status Quo jsou na svém rozlučkovém „elektrickém turné“ ve skvělé formě. Se svými příznivci se britská legenda prostě loučí ve velkém stylu, s vyzrálostí a nadhledem. I zmíněný Richie Malone a bubeník Leon Cave, výrazně mladší nováčci, do kapely výborně zapadli a přinesli do ní určitou svěžest. Navíc bylo sympatické, že na sebe během koncertu nestrhávali pozornost a plně se soustředili na hraní…
Ale i rockoví harcovníci bohužel stárnou, i když pomaleji než pantátové polehávající doma u televize. Francis Rossi si to dobře uvědomuje: jak sám říká, ještě stále dokáže hrát nadoraz, ale druhý den ho bolí celé tělo. Jednasedmdesátiletý klávesák Andy Bown i čtyřiašedesátiletý baskytarista John „Rhino“ Edwards jsou na tom nejspíš podobně… Česko tak mělo poslední šanci zažít hardrockový svátek s kapelou, která v současnosti patří mezi pětadvacet celosvětově nejžádanějších koncertních hvězd.
Pokud k nám Status Quo ještě někdy přijedou, nabídnou akustické vystoupení. Už totiž vydali dvě alba akustických verzí svých písniček a měli s nimi úspěch. A bez elektrických kytar příležitostně hrají bezmála tři roky: třeba v listopadu a prosinci budou takhle koncertovat ve 14 městech.
