Dušičková…

DUŠIČKOVÁ…
Dita Korbelová

Světlo z mé duše se potichu vykrádá

zestárla bez známek života zahrada

podzim už uklidil barevnou paletu

uložil město do černého sametu

 

U světla pod lampou ve křesle houpacím

při vůni čaje se ke klidu navracím

obrace a hladce splétám si vzpomínky

některé tlačí jak naboso kamínky

 

Provoněl starý dům plamínek od svíčky

stále jsou nablízku s tou vůní tajemnou

vzpomínám s pokorou na všechny babičky

které tu seděly a pletly přede mnou

 

Vnáší klid do duše to ticho ze zahrad

broučci se pomodlí, než půjdou dlouho spát

snesl se z javoru poslední k zemi list

hřeje mě na klíně kocour, co začal příst…

 

Dita Korbelová 2.11.2017

Dušičková...

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.