“Na životě mě nejvíc zajímá přítomnost.” Rozhovor s leteckým akrobatem Janem Rudzinskym
Může se stát, že vám svět připomíná klubko, jehož jste součástí. Možná se toto klubko jeví natolik spletité, že není možno rozlišit jeho konec a začátek, dokonce sami ani nevíte, na jaké nitce se vlastně nacházíte a kam se máte ubírat. Abyste se ve zdánlivě nepřehledné situaci zorientovali, je třeba se na věc podívat “zvnějšku” očima nezávislého pozorovatele, k čemuž je žádoucí získat i patřičný nadhled, s nímž se často dostavuje i vhodné řešení.
Cestu k pohledu na svět z jiného úhlu si každý volí sám. Jsou lidé, kteří pro nadhled s nadšením stoupají do oblak, hledí na svět a na ostatní z ptačí perspektivy a prožívají naplno přítomný okamžik, aniž by se v danou chvíli ohlédli do minulosti nebo se snažili předstihnout budoucnost. Z jakých úhlů vidí svět letecký akrobat nám v následujícím rozhovoru zprostředkuje Jan Rudzinskyj.
Jaká byla vaše cesta k létání? Vedla přímo nebo jste si ji musel proklestit skrz překážky?
Moje cesta k létání byla poněkud trnitější, než jsem si představoval. Pamatuju si, že jsem létat chtěl už jako malý kluk. Začínal jsem s modelařinou od plastikových modelů k modelům radiově řízeným. Na střední škole jsem se přihlásil do aeroklubu, absolvoval jsem zimní teoretickou přípravu, zkoušky, načež mi přišel dopis, že mě nevezmou, protože jsem pro ně určitým způsobem nevhodný. Bylo to tehdy ještě za minulého režimu. Těžko jsem se s takovou odpovědí srovnával, jelikož jsem cítil, že k létání patřím. Po revoluci se létání přesunulo do placené sféry. Ve chvíli, kdy jsem už vydělal nějaké peníze, začal jsem s paraglidingem, který byl finančně nejdostupnější. Po čase následovalo, že jsem si udělal průkaz na ultralehká letadla. Postupně jsem ale vytušil, že akrobacie pro mne bude to pravé. S firmou, kterou jsem vedl, jsme pro podnik ETA Hlinsko organizovali letecký event, kam jsme pozvali i akrobatická letadla. Měl jsem možnost do takového letadla nasednout a vychutnat si zážitek z akrobacie jako pasažér. Pak už následoval průkaz soukromého pilota a po něm akrobatická licence.
Podařilo se vám v oblasti letecké akrobacie získat také nějaké úspěchy?
Já jsem příliš nesoutěžil, protože mě prostředí soutěží úplně neuspokojuje. Několika málo soutěží jsem se
zúčastnil, ale významný úspěch z nich nevzešel. Absolvoval jsem je spíš za účelem nasbírání zkušeností, než abych nastartoval dráhu závodníka. Mne vždy lákalo airshow létání, k němuž jsem podvědomě směřoval. Nakonec jsem s pomocí redaktora časopisu Aero hobby objevil články z letectví a kosmonautiky, které mě kdysi oslovily a ovlivnily.
Můžete nám přiblížit, co je to airshow létání?
Létání na leteckých dnech. Jsem pilot, který předvádí létání na leteckých dnech, říká se tomu také showpilot. Je to něco jiného než soutěžní létání. Samozřejmě základy jsou stejné, ale létat na soutěži pro lidi musíte jinak.
Vysvětlete nám rozdíl mezi létáním na soutěži a létáním na leteckých dnech…
Na airshow se létá níž, aby to lidé lépe viděli. Nehodnotí se detailní přesnost provedení. Na airshow vytváříte příběh. Snažíte se o to, aby vystoupení mělo nějaký začátek a konec, aby vše jistým způsobem gradovalo a lidé si ukázky užili a měli z toho radost, což naopak zase vrací radost nám. Emoce by ale měly být na straně diváků, nikoli na straně pilota, jinak by to mohlo být nebezpečné. Zatímco letecká akrobacie soutěžní je něco jako gymnastika, kdy rozhodčí hodnotí, zda vystoupení pilota odpovídá stavu o vytčeném ideálu. Do hodnocení samozřejmě spadají i detaily a úhel pohledu každého rozhodčího.
Když se podíváte zpět a zrekapitulujete si svou dráhu showpilota, dokážete vybrat okamžiky, které se pro vás staly srdeční záležitostí?
Milníků je několik. Co se však v mé letecké kariéře povedlo nejvíc, je skutečnost, že jsem se dostal ke skupině „The Flying Bulls Aerobatic Team“, kde jsem létal loni se Stanislavem Čejkou „The Flying Bulls Duo“ na nových letadlech XtremeAir XA42. V létání je to taková Formule 1 a z mého úhlu pohledu je to jedna z nejvyšších příček, kam se showpilot může dostat.
Setkal jste se v někdy v roli pilota se strachem?
V letadle se zas tak moc nebojím. Je nutné mít respekt. I když se strachem jsem se setkal. V roce 2006 jsem měl nehodu. Když jsem se potom vracel k létání, nebál jsem se. Ale jakmile jsem se ale vracel ke stejnému stylu létání, tam jsem samozřejmě nějaké strachy zažil.
Co vám v okamžiku nehody proběhlo hlavou?
Vcelku nic. Neměl jsem reminiscence, kdy vám prolétne život před očima. Padal jsem s letadlem rovnou kolmo do
země z padesáti až šedesáti metrů, protože stroj se stal neovladatelným. Stalo se tak v Bratislavě na airshow, kdy do mě narazilo druhé letadlo. Celou dobu jsem se ten stav snažil řešit. V posledním okamžiku těsně před zemí jsem si akorát řekl: „To bude bolet!“
Za jak dlouho po nehodě jste se vracel k létání?
Za šest měsíců, kdy jsem měl zpátky „papíry“. Měl jsem rozlámané všechny končetiny, pánev…
To bylo docela brzo, že?
Ano, bylo to až zázračně rychlé uzdravení. Za šest měsíců už jsem opět začal, takže všechno dobře dopadlo.
Přemýšlel jste někdy, že byste k létání nevrátil už vůbec?
Když ležíte v nemocnici, máte rozlámané všechny končetiny a moc toho nezvládnete, kromě toho přemýšlení, leccos se vám honí hlavou. V prvních týdnech mě samozřejmě takové myšlenky napadaly, jestli to pro mě není signál vykašlat se na to a skončit, dokud ještě žiju. Nakonec jsem ale došel k tomu, že létání miluju, že to nebyla moje chyba a že mě ani letadlo nezradilo. Získal jsem tak spoustu užitečných informací, které dodnes zpracovávám. Byla to pro mě životní lekce, ale nevyložil jsem si ji tak, že bych měl skončit s létáním. Naopak, začal jsem létat ještě víc.
Ovlivnila nehoda váš současný styl létání?
Řekl bych, že jsem opatrnější, že jsem bdělejší a pokornější.
Létání a akrobacie je jistě časově náročným koníčkem. Podařilo se vám je spojit se zaměstnáním?
Pro mě už to není jen koníček. Pro mě už je to částečně i práce. S „Flying Bulls Aerobatics Team“ létáme po celé Evropě, což zabere poměrně dost času, protože v sezóně jsme téměř každý víkend někde na vystoupení.
A co zážitková agentura?
Zážitkové lety už nejsou jen o létání. Je to zprostředkování leteckých zážitků po celé republice. Díky agentuře mají lidé možnost svézt se unikátními letadly nebo vychutnat si letecké zážitky, které nejsou úplně obvyklé, protože se mohou posadit i do letadel, kam se běžně nedostanou.
Jak to vypadá s cenovou dostupností takového zážitku?
Záleží na tom, co si vyberete, co zrovna potřebujete, po čem toužíte a na co máte zdroje. Můžete letět od nějakých pár sto korun kluzákem až po mnoho desítek tisíc korun stíhačkou.
Co si lidé vybírají nejčastěji?
Hodně si vybírají lety dvouplošníkem, jakožto originálním historickým letadlem. Takový zážitek je za rozumnou cenu a je ohromný tím, že sedíte v nezakrytém prostoru a zažíváte kouzlo starých časů. Dále je velmi žádanou i akrobacie, protože je pro pasažéra velmi adrenalinová. K mému překvapení se prodávají i lety proudovými letadly, stíhačkami. I přes vysokou cenu se najdou lidé, kteří jsou ochotni si takový výjimečný zážitek zaplatit.
Když se podíváte na létání jako na celek, co pro vás znamená? A co prožíváte, když se ocitnete ve
vzduchu?
Ve vzduchu prožívám přítomnost, která mě na životě nejvíc zajímá. Potom jsem schopen si tuto přítomnost a nadhled zase přinést na zem. Ve vzduchu je pro mě daleko snazší nalézt nadhled a mohu ho zprostředkovat i tady ostatním. Létání je vůbec výbornou meditací na téma přítomnost.
