Příliš náročná hra
Když dcera přišla na zápis do první třídy, odpověděla na záludný dotaz učitelky, s čím si hraje nejraději, že s nožem. Tím překvapila jak pedagožku, tak nás. Pravda je, že tím myslela takové to dětské nádobíčko, včetně plastového příboru. Ale vysvětlujte to někomu v okamžiku, kdy začíná mít vážné podezření, že k nim nastupuje potencionální masová vražedkyně.
Ano, jsou dětské hry, které v sobě už na první pohled nesou jistý stupeň nebezpečnosti: na mladého chemika, na mladého pyrotechnika, na kuřáka marihuany, na potápěče či kosmonauta, na horolezce, na doktora, zejména se specializací na gynekologii. Nebezpečné, případně aspoň krajně podezřelé jsou také vztahové a kontaktní hry: na milence, na tatínka a na maminku, na soudce, na vraha a na mučírnu. A to ani nemluvím o hře na podokapníčka, kdy soutěžící visí na okapu, zatímco rozhodčí jim dupe po rukách s tím, že vyhraje, kdo vydrží nejdéle.
Někdy může hrát roli pouhá náhoda. Jednou v raném dětství mě nechali samotného v místnosti, kde se nacházelo bužírkou vyplétané křesílko a hned vedle nůžky. To prostě byla výzva!
Jindy ležela v kuchyni indulona, kterou jsem já, neznaje doposud písma, omylem považoval za kondenzované mléko, takže jsem si notně zavdal a pak notně běhal. Vlastně jsem si nevědomky zahrál na narkomana.
Jsou situace, kdy si dítě ani neuvědomí, že ničí. S kamarádem jsme si tak hezky, dlouho a tiše hráli s autíčky, pro něž jsme v pěstěném trávníku vytrhali síť širokých autostrád. A bylo zle!
Člověk taky někdy přecení své síly. Jednou jsme šplhali po hromadě prken, mně podjely nohy a posléze i ruce. Bohužel se pod úrovní mých úst nacházel hřebík, o který jsem si roztrhl ret. Krve a kvikotu bylo jak na zabijačce. Navíc se to stalo pár dní před začátkem školního roku, takže jsem nastupoval s nateklou hubou. Někteří spolužáci si mě pletli se šimpanzem a třídní učitelka málem volala odchytovou službu.
Nicméně na hranici svých sil jsem se dostal i při jiné hře. Myslel jsem, že jsem ji provozoval jako solitér, ale pak se některé osobnosti přiznaly před televizními kamerami, že měli stejnou úchylku. Ano, také jsem doma řídil autobus. Zbožňoval jsem autobusy Škoda RTO, takové ty zakulacené, s tím hrobečkem kryjícím motor vedle řidiče. Vepředu měly obrovský tachometr, který u mě doma nahrazoval budík. Místo volantu jsem měl velkou poklici. Obří řadicí páku nahrazovala prádelní vařečka. Když jsem přehazoval rychlosti, vždycky jsem při tom nahlas chrochtal, takové zvuky se ostatně z ertéóček ozývaly taky. Při fiktivní jízdě jsem vysoko nadskakoval, kdo si vzpomíná, ví, že uvnitř to bylo úžasně odpružené. Já si navíc ve skutečném voze rád sedával na ten gaučík na konci, kde to pružilo úplně nejlíp, kam se hrabou všechny pouťové atrakce! Moje babička vždycky už při nástupu do vozu bledla, protože trpěla kinetózou a tyhle autobusy, to byla přímo výrobna kinetóz, zvlášť na tehdejších okreskách.
Doma jsem jezdil přesně v souladu s jízdními řády. Vzal jsem si příslušnou brožuru, našel linku, a už se jelo. Nejdřív jsem chtěl provozovat linku do Prahy. Ale někde za Heřmanovým Městcem jsem to vzdal. Musel jsem vrčet, poskakovat, chrochtat při řazení, syčet při otvírání dveří. „Vrrr! Chro chro! Vrrr! Pssst!“ A zkuste to víc jak čtvrt hodiny! „Vrrr! Chro chro! Vrrr! Pssst!“ Opravdu jsem měl nejlepší úmysl dojet na Florenc, ale huba mě bolela, hrdlo vysychalo, dostával jsem křeče žvýkacích svalů. „Vrrr! Chro chro! Vrrr! Pssst!“ Kdybych měl dojet i třebas jen za Čáslav při dodržení skutečných časových relací, skončil bych s pěnou u úst v bezvědomí. Tak jsem přesedlal na místní linky. Ale to byste nevěřili, že i taková cesta do Slatiňan dokázala zcela zavařit můj hlasový motor. Takže jsem nakonec řídil místní hromadnou dopravu.
A když i to mě zmohlo, šel jsem radši ven. Sedl jsem na kolo, objížděl ulici, zastavoval u každé lampy, zasyčel a nechal cestující nastoupit a vystoupit. Ale nevrčel jsem, kdepak, rámus za mě dělal kolíček na prádlo brnkající o dráty kola!
Skvělá vychytávka, která mi možná zachránila život.
